Nejsou slzy jako slzy||Stein27

5

Naposledy upravuju svoje vlasy přičemž vycházím z bytu kde před domem stojí černÿ mercedes.

Sedí v něm Calin který vypadá poněkud mrtvě po včerejšku.

Domluvila jsem se s ním že mě vyzvedne abych pak neriskovala to že tam budu muset nechat auto.

"Ahoj" zdravím ho přičemž si sedám na místo spolujezdce.

"Máš štěstí že rodiče nejsou doma jinak by jsi zastavoval na začátku ulice aby tě neviděli" dodám.

"To jako normálně u vás všichni zastavují na konci ulice" ptá se mě.

"Nene- jenom kluci" usměju se a pozoruju jeho řízení.

"Co to bylo- včera s tím Petrem" ptá se mě jelikož on byl ten co tam přišel a vyrušil nás.

"Nic- asi mu nějak přeplo" sdělím mu.

Nechci mu nic říkat.

Vlastně mu ani moc nemám co říkat.

"Chci aby sis na něj dávala pozor- je rozdvojenej jednou je Stein a jednou Petr jde o to koho bude chtít aby jsi poznala" řekne mi přičemž se na mě otočí.

Asi moc nechápu jak to myslí.

"Neboj" ujistím ho pouhým slovem a nadále pozoruji vozovku kolem nás.

Přijíždíme do vesnice kde parkujeme u staršího dvoupatrového domu.

Vycházíme po schodech ke vchodovým dveřím kde nám dveře otvírá Marek.

"Ahoj" zdravím ho.

"Ahoj- rád tě vidím" řekne přičemž mě vztáhne do obětí.

"Já tebe taky" řeknu a objetí mu opětuju.

Vycházíme další schody do patra kde se nachází malá chodbička kterou lemuju obrazy.

Další dveře nás dělí od bytu kde je poněkud rušno.

Vcházím do vnitř načež se mi naskytne pohled na malou kuchyňku ve které je celkem dost lidí kteří vypadají už teď celkem opile.

Prohlížím si každého člověka od hlavy až k patě a přemýšlím nad tím jaké mají asi jméno a jak pracují.

Mé kroky míří do obýváku kam mířili i ty Calinovy.

Do rukou beru jednu z flašek s vínem.

Polykám tekutinu která mě za nedlouho dostane do jiného stavu.

Chvíli sedím mezi všema na gauči.

Oni o něčem debatují- já jim ale moc nerozumím protože se baví o hudbě.

Pozoruju holky které se motají všude po bytě a zřejmě stojí o to aby o ně měl jakýkoli z kluků zájem.

Myslím že pro každou holku která se o ně nějakým způsobem zajímá by byl zážitek s němi něco mít.

Líbí se jim sláva- a líbí se jim to že by se o nich mluvilo jako o přítelkyních kluků kteří každý druhý víkend dělají rozhovory o tom jak moc jsou slavní.

Asi mě tohle úplně moc neláká- jasně peníze jsou nejhorší droga a zároveň se bez nich neobejdeš.

Peněz jsme měli vždycky dost a vždycky jsem si mohla dovolit koupit co jsem chtěla.

Zvedám se z gauče a jelikož jejich debatě nerozumím rozhodnu se jít najít balkón kde bych mohla kouřit.

Balkón úspěšně najdu- sedám si na jednu z židlí a flašku vína položím na zem vedle sebe.

Z kabelky vytahuju krabičku cigaret- jednu z nich vkládám mezi rty a následně ji zapaluju.

Už je po západu slunce- nejdou vidět ani hvězdy a ani slunce.

Je přesně těch pár minut před tím než ony hvězdy půjdou vidět.

Popel oklepávám do skleněného popelníku.

Za sebou slyším zvuk otevírajícího balkónu.

Otáčím se přičemž ve dveřích stojí blonďatý kluk s kelímkem v ruce.

"Neruším" ptá se s úsměvem.

"Ne" usměju se.

Potáhnu si z cigarety a pozoruju jak se jeho tělo nese po podlaze k židli.

Otočím se na něj- něco hledá po kapsách.

Vytahuje průsvitný pytlíček s barevnými pilulkami- emko.

"Neberu" řeknu.

"Já taky ne" řekne a na obranu zvedá ruce.

"No vidíš- tak proč to nosíš u sebe" ptám se ho.

"Občas se to hodí" pousměje se.

"Fakt ne- nechci do toho znovu spadnout" sdělím mu.

Vím že bych do toho znovu nespadla i když bych si teď dala- jen nechci riskovat to že by se mohlo něco stát.

Něco co by ani jeden z nás nechtěl.

Znám důvod proč mi to nabízí- extáze je látka co v těle uvolňuje především endorfiny.

Pocit štěstí, lásky v podstatě jsou lidi pod vlivem až moc mírumilovní.

On onen pytlík otevírá a jednu z pilulek umisťuje pod jazyk.

Stačí mi se na něj dívat a cítím onu hořkou chuť v puse.

Po chvíli co jen sedí odchází pryč.

Já popíjím víno a přemýšlím- možná vlastně ani nepřemýšlím jen se snažím v hlavě urovnat všechny myšlenky.

Cítím že jsem v podnapilém stavu- vím že bych teď asi nedokázala napsat ani zprávu.

Vstanu z židle a vydávám se zpět do obýváku kde se některé z holek kterých jsem si už před tím všimla kroutí před televizí.

Byla bych toho taky schopná- ale před kamarády které znám spoustu let rozhodně ne před lidmi se kterými se vidím po třetí.

Procházím přes obývák do kuchyně kde stojí Petr který si povídá s jednou z holek.

"Máš to emko" přistoupím k němu.

On se chvíli rozhoduje zda si z něj dělám srandu nebo to myslím vážně.

"Nechci aby jsi do toho znovu spadla" řekne přičemž jeden z mých pramínků vlasů které překrývají mé zorné pole zastrčí za ucho.

"Nespadnu neboj" řeknu mu.