Nejsou slzy jako slzy||Stein27

3

Držím se za hlavu přičemž se blížím ke skříni kterou otevírám.

Vyruší mě v tom zvonící telefon pro který se natáhnu hovor vezmu a dám ho na hlas.

"Ano" řeknu.

"Co si bereš na sebe" ptá se mě Anička.

"Asi šaty- černý obyčejný" sdělí mi.

"Dobře- vezmeš auto" zeptá se.

"Klidně" kývnu hlavou na souhlas přičmž šaty házím na postel.

"Tak za půl hodiny tě vyzvednu" sdělím jí a hovor ukončím.

Navléknu se do šatů které mi sahají těsně nad kolena.

Sedám si k malém stolečku kde na sebe plácám krémy a séra.

Svůj obličej pokryju lehkým makeupem.

Poté si nanáším korektor- bronzer, řasenku.

Všechno co potřebuju abych nějak vypadala.

Vlasy nechávám tak jak jsou pouze je rozčešu.

Do malé kabelky hodím věci které potřebuju- peněženku, telefon, rtěnku.

Jdu po schodech dolů.

"Vrátím se v noci" sdělím mamce která sedí u stolu a něco zkoumá v počítači.

"Dobře, užijte si to" řekne a já si z kastlíku beru klíče a odcházím.

Sedám do auta které není úplně tak moje jako spíš mého táty.

Kabelku házím na zadní sedadla a přes vesnické uličky se snažím dojet k Aničce domů.

Ona už netrpělivě čeká před domem.

"Vypadáš dobře" usměju se na ní.

"Děkuju ty taky" sedá si na místo spolujezdce.

"Víš že se i celkem teším- naposledy jsem byla v klubu když mi bylo šestnáct" sdělí mi.

"Já se taky celkem těším" usměju se na ní.

Vyjíždíme z naší malé vesnice směrem do Brna.

Brno od nás není moc daleko- půl hodiny autem.

Kolem mě projíždí spoustu aut, pátek což znamená že bude provoz celkem velký.

Vjíždíme do centra Brna kde už to sama nezvládnu.

Anička mě naviguje a my se blížíme k onu místu.

Parkuju naproti klubu hned vedle mercedesů které stály i před naším sklepem.

Vystupuju z auta přičemž se usmívám když v před klubem spatřím tmavovlasého kluka který na nás vyčkává.

"Pojď jdeme" popoženu Aničku které trvá hrozně dlouho než vyleze z auta.

Vydávám se za Calinem který se též usmívá jako měsíček na hnoji.

"Rád tě vidím" usměje se.

"Já tebe taky" též se usměju.

Anička zamnou stojí jako poleno a nic neříká.

Jde vidět že je nervózní- já jsem taky nervózní ale dokážu to zamaskovat.

"Dejte si tohle" podá nám fialový náramek který má na ruce i on.

Vcházíme do útrob budovy a následujeme kroky Calina.

Rozhlížím se všude kolem sebe.

Prostor je dost velký a věřím že se sem vleze spoustu lidí.

Dřevěnými dveřmi vcházíme do místnosti plné gaučů na kterým sedí přesně ti stejní kluci kteří byly u nás ve sklepě.

"Ahoj" pozdravím načež se mi pozdrav opětují.

"Víš že se sem nedostane každá holka, měly by jste si toho vážit" culí se ja mě Marek který mi podává flašku s vodkou.

"Já nejsem každá holka" řeknu.

"Tak to bych se na to podíval" pousměje se Petr který se na mě provokativně usmívá.

Když jsem byla mladší- ještě nezletilá vždycky jsme pili jenom vodku.

Byla to nejlevnější možnost která nás rychle opila takže proč ne.

Sedám si na gauč a nějak důležitě se nezapojuju do konverzace.

Postupně kluci někam odcházejí a co já tak vím tak se zmiňovali o zvukové zkoušce.

Procházím po budově kde se zastavím před podiem kde se usmívám na Calina.

Je šikovný.

Mé kroky směřují k záchodům.

Prudce sebou cuknu když mě Petr pevně uchopí za ruku.

"Co děláš" ptám se nechápavě.

"Přestaň se na něj tak usmívat" jeho hlas nebyl daleko od křičení.

"Proč- vždyť je milej- pěknej" řeknu mu přičemž se dívám do jeho modrých očí.

"A- nic s ním nemám" zašeptám a snažíc se ho vyprovokovat.

Přitiskne mě ke zdi která je zamnou.

"Měla by sis hlídat co říkáš" pousměje se.

Slyším každý jeho nádech a i jeho tlukot srdce.

Svou rukou sjíždí po mém boku.

"Hraješ si s ohněm" šeptne.

"Nevěděla jsem že to bereš tak vážně- myslela jsem si že se nenecháš popálit" též šeptnu přičemž se přiblížím blíž k němu.

"Ale jsi jako každej- žárlíš a nechceš si nechat ujít jakoukoli holku že" řeknu mu.

"A ty jsi jako každá jiná- chceš mě a necháš se" pramínek mých vlasů zastrčí za mé ucho.

"Já mám soudnost- nespala bych jen tak s někým víš" sdělím mu.

"Ale semnou jo- ani bych tě nemusel přemlouvat" usměje se.

"Moc si věříš" usmívám se stejně jako on.

Vím že by stačilo trochu a já bych s ním opravdu něco měla.

"Petře-" odmlčí se Calin jakmile vejde do malé chodbičky.

"Můžeš prosím dojít zamnou až si to tady vyřešíš" řekne přičemž hned odejde.

"Ty si nehraješ s ohněm- ty strkáš sirku do kanistru s benzínem" řekne přičemž odejde.

Srdce mi bije asi tak jako bych teď prožila infarkt.

Snažím se tvářit jakoby se nic nestalo.

Své černé šaty stahuju dolů.

Upravím si vlasy a odcházím zpět za ostatními.