Ve vlčím doupěti [Marigold/Geralt] ✓

Ve vlčím doupěti

Sněhové vločky poletovaly vzduchem, průsmyk k pevnosti Kaer Morhen již brzy zasypou závěje bílého posypu, přes který nebude možné se dostat skrz. Dva dny a okolí zahalí bílá oblaka, rampouchy ozdobí stromy svými špičatými hroty, zvířata se ukryjí do svých doupat a příroda usne klidným spánkem, aby se na jaře mohla probudit a přivítat rozkvět tepla svými pestrými barvami.

Koňské stopy ve sněhu byly jedinou připomínkou toho, kdo tu procházel jako poslední, míříc k průsmyku. Čtyři páry kopyt, dva koně jdoucí vedle sebe, jeden znatelně těžší, než ten druhý, nesoucí dva jezdce.

„To je kosa." Na hřbetě klisny seděl bard a za ním jeho zaklínač, který kolem muže měl ovinuté své paže a držel zlehka uzdu, čas od času naváděl Klepnu správným směrem, ačkoli po všech těch letech, které s ním strávila a kolikrát s ním šla cestou na Kaer Morhen, věřil, že věděla, že se vrací domů – a že ví, kam jít. Koně mají výjimečnou paměť, o tom se Geralt již mnohokrát přesvědčil.

Na bílém hřebci, který šel po boku klisny, seděla blonďatá dívka a se zájmem sledovala okolí. Podle zaklínače žádný živý člověk nenavštívil Kaer Morhen po celou dobu jeho slávy a rázem se na utajené místo, které cvičilo nové bijce monster, chystal Geralt dovést dva lidi.

Neuvěřitelné. Riskantní.

„Geralte, zmrznu. Mám prsty jak kus ledu." Sténal nespokojeně Marigold a zastrčil si ruce do kapes, opírajíc se více do Vědmákovy hrudi za sebou. „Za jak dlouho tam budem? Už jdeme celé dny."

„Brzy." Prohlásil odhodlaně bělovlasý.

„To říkáš už asi po šesté." Zamumlal na protest.

„Během hodiny ses mě šestkrát zeptal." Namítl.

„Jenže ty vždycky řekneš ‚brzy', ale co je brzy? Dvě hodiny? Den?"

„Jste spolu sladcí." Uchechtla se Ciri. „Myšilov tvrdil, že Geralt z Rivie není ani trochu zábavný a že se s tebou pořádně nezasměju, až se jednou setkáme, ale během naší týdenní cesty jsem se ještě smát nepřestala."

„Haha, velmi vtipné, vaše veličenstvo." Vyprskl Marigold promrzle a ke konci věty zadrkotal zuby a více se zachumlal do svého pláště.

„Vydrž." Geralt si nevšímal Ciri a jejích řečí. Na jeho vkus mluvila příliš, leckdy nevhodně k tématu, které se zrovna projednávalo, ale nedala se jí upřít povaha, jíž podědila po své babičce, královně Calanthé. Byla to lvice, peroucí se za věci, kterým věřila a nebála se zastávat svůj názor a říci nahlas, co si myslí.

Příliš často se díky svým slovům dostávala do zbytečných potíží.

„Podívejte, jsme tu." Vystoupaly k průsmyku a za jeho pahorky již byly vidět nejvyšší věže pevnosti. „Jsme doma." Řekl si Geralt spíše sám pro sebe a pobídl koně do cvalu. Ciri udělala totéž a Marigold měl co dělat, aby se v sedle udržel – hrozilo, že spadne a skutálí se ze svahu.

Jakmile dorazili ke stájím, napojili koně a ustájili je. Zaklínač ochranářsky schoval dva své chráněnce za sebe a společně se vydali k hlavní bráně, kde na hlídce zahlédl stát dva své staré známé, se kterými jako mladší vyrůstal. Kývl směrem k nim na pozdrav, aniž by se přesvědčil, že mu jej opětovali – nezáleželo na tom.

Brunet držel paže zkřížené na hrudi a třásl se chladem. Touto dobou by už pobýval v Oxenfurtu a připravoval si učební plán svých lekcí. Hraní divadelních her, veselá dechová cvičení, u kterých nejeden žák omdlí z nedostatku kyslíku, velká škála nejrůznějších tanečních kreací a rozmanitého hlasového projevu. Za jedno byl však vděčný: přes zimu se neuvidí s Valdo Marxem a třeba i zapomene na to, jak vypadá ten jeho zákeřný ksicht bez špetky talentu.