Neopouštěj mě..

8.2.2022

Tomáš: o můj bože Teri. Ty žiješ že? Promiň, že jsem to tak leavnul vše, ale bylo toho na mě moc. Nechceš ale pokecat? O všem celkově?

Já: omg klidně. Už jsem se bála, že ani my se nebudeme bavit, když už jsme zůstali jen my dva

My dva. Ano. Zůstali jsme jen my dva. Honza to skončil. Jako Daniel. Přesně jako on. Na nový rok. Nikdy si to neodpustím, že jsem mu nedokázala pomoct, ani zachránit. Počkat, ví to ale i Tomáš? Však by mě nesnášel..

Tomáš: no právě. Pojďme si promluvit o všem. Prosím. Docela mi chybíš

Já: tak joo. Mám přijet?

Tomáš: jestli bys byla tak hodná. Jen půjdeme asi ven, víš jak já to mám xd

Mluví o své rodině. Má ji docela přísnou a nemá moc soukromý, takže na promluvení by to u něj nebylo dobrý.

Já: jasnýý. Můžu teď? Vyzvedneš mě?

Tomáš: jj

Vstala jsem z postele a začala se chystat. Mám mu to vůbec říct? Co se opravdu stalo? Že jsem to pokazila? Že za to můžu já, co se stalo? Docela se bojím jeho reakce. Nechci ztratit i jeho. Jeho už opravdu ne.
Přijela jsem do Ústí nad Orlicí. Čekala jsem na hlavním nádraží, kde by měl být i on. Ale kde je? Poznat by mě měl, protože mám furt stejně krátké vlasy, nebo aspoň podobně.
Najednou v dáli uvidím docela menšího kluka, ale s tmavými vlasy. Počkat, to je on? Naposledy když jsem ho viděla měl kratší blonďaté vlasy, ale u kořínků tmavé. Teď vypadá hodně jako Honza. A mám pocit, že i schválně. Ale je to opravdu on? Začala jsem se k němu přibližovat, protože bez brýlí vidím stejně hůř. Díval se do mobilu a jako by něco psal. Po chvíli zvedl hlavu a otočil se na mě. Jeho zkamenělý výraz se změnil na vysmátý.
„Teri!" vykřikl a utíkal mě objat. Tuhle reakci jsem vůbec nečekala. Nečekala jsem, že by mě objal. Samozřejmě jsem mu to objetí oplatila a pevně jsem ho stiskla. Když jsme se od sebe oddálili, on se jen na mě nahoru podíval.
„Proč jsi tak vysoká.." sjel pohledem po mé postavě ze shora dolů.
„Proč jsi tak malý? Nebyli jsme stejně vysoký?" zasmála jsem se. On také ale ironicky.
„Jinak hezký sestřih. Skoro bych tě nepoznala. Záměr?" rozcuchala jsem mu vlasy, když jsme už šli na jedno naše soukromý místo.
„Jo, chtěl jsem to mít už trochu delší.. A rovnou jsem si nechal už tu hnědou na celý vlasy. Vypadám jak on, co?" podíval se na mě a upravil si vlasy jak měl předtím. Kývla jsem hlavou a usmála se. Vypadal takhle mnohem lépe.
Po chvíli jsme došli do klidného parku, kde normálně moc lidí není. Sedli jsme si na lavičku.
„Tak pověz mi..jsi furt s tím..jak se jmenoval.." začal přemýšlet.
„Ano, furt jo."
„Hustý, to už bude půl rok, ne?"
„No, už přes," pousmála jsem se.
„Tak to máš dobrý. Ani pořádně nevím, co jsem já udělal špatně," jeho pohled se změnil na smutný.
„Tys nic neudělal špatně.." snažila jsem se mluvit, ale moje hlasy mě překřikovali. Tomáš začal něco mluvit, jenže já mu nemohla přes ty hlasy rozumět. Snažila jsem se to poznat podle pohybů rtů, ale bylo to pro mě ještě těžké. Hned si uvědomil, co se děje, když mu koukám na rty. Chytl mě za ruku a podíval se mi do očí.
„Klídek.." usmál se a snažil se mě utěšit. Úsměv jsem mu oplatila. Hluboce jsem se nadechla a více se k němu otočila, abych se mu mohla koukat do očí.
„Co ty o tom víš?.." začala jsem být velmi seriózní.
„No že se Honza zabil na nový rok. Ale proč, to furt nevím. Mám pocit, že jsem to trochu pokazil, jak jsem na něj vlítnul tím, že jste se hrozně moc bavili a já se jen bál, jak to mezi vámi je.." Mlčky jsem se na něho podívala. „Tvoje vina to není, Tomi. Já se taky s ním docela pohádala.." začala jsem se bát jeho reakce.
„Cože? Jak?"
„Já ani nevím..prostě se to stalo. Vše jsem pokazila a on se na mě naštval. A pak prostě napsal, že to nezvládá. Takže.." podívala jsem se dolů na své ruce, které se mě jemně klepali.
„Počkat.. Takže vy jste se pohádali? A on ti řekl, že to udělá, ale tobě to bylo jedno?"
„Nebylo mi to jedno! Jen jsem nestihla nic dělat. Já nevěděla, že to udělá, až pak mi to došlo.."
„Ale i tak! Proč bys to dělala?!" zvýšil hlas.
„C-co?" Byla jsem docela zaskočena. Proč mě nikdo nedokáže pochopit? Být na moji straně aspoň trochu. Nebo to opravdu vše takhle kazím?
„Doprdele já na to nemám.." zvedl se a chtěl odejít.
„Tomáši!" chytla jsem ho za ruku a také vstala.
„Prosím, pochop mě. Já to neudělala schválně! Já se ho snažila zachránit..opravdu.." začali mi padat slzy z obličeje. Hlasy v mé hlavě se vraceli. Sakra. Tomáš odstoupil, abych se ho nedržela.
„Vždy když se snažíš něco napravit, je to ještě horší. A já si myslel, že ty jsi jiná," otočil se zády ke mně.
„Vyslechni mě aspoň pořádně! Tomáši! Nenechávej mě tu!" začala jsem vzlykat. Takhle to nesmí skončit. Já to pokazila. Celý jsem to pokazila. Sedla jsem si zpátky na lavičku. Co se to děje? Nic nevidím. Proč nic nevidím? Opřela jsem se o nohy a zakryla si uši. Proč je vše tak hlasitý? Posraná schizofrenie. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit, ale nešlo to. Chtěla jsem vytáhnout sluchátka a pustit si Matyho hlas, který mě uklidňuje při takových situacích, ale jak jsem chytla mobil do ruky, spadl mi. Kde je? Proč furt nic nevidím? Tohle se mi nestalo ještě..
Začínám kolem sebe matně slyšet hlasy opravdových lidí. Lidi? Otevřela jsem trochu oči a dole jsem viděla nohy. Někdo tu je? Nebo to je furt schizofrenie? Hned jsem ucítila ruku na mém rameni. Podívala jsem se nahoru. Stála tam poměrně mladá paní, co vypadala vystrašeně. Něco mluvila, ale já ji neslyšela. Vedle ní stál muž, který někam volal. Jsou reálný? Já už ani nevím. Měla jsem kolem sebe tolik tlaku. Nebylo mi dobře. Jako bych měla zvracet.. Pomalu se mi zavírali oči. Jako bych chtěla spát...

Btw děkuji těm co to fr čtou🫶🏻nevím jak dlouhý chci ještě ten příběh udělat, ale ještě pár kapitol to mít určitě bude. Ily