Neopouštěj mě..

29.7.2021

Probudil mě hlasitý vyzvánění mobilu. Může být minuta bez tich dementů? Co to plácam, však já je mám ráda.. Podívala jsem se na mobil. Jen mě vyzváněla skupina, kde nečekaně ty dva zase volají. Opravdu jsem na ně neměla náladu. Vstala jsem z postele. Chvíli jsem přemýšlela co jsem dneska chtěla udělat. A jo vlastně, chtěla jsem přijet k Danovi. Vzala jsem si věci a vyběhla do kuchyně za mámou.
„Jedu za Danem," řekla jsem a kousnula do jablka na lince.
„Cože? Teď? Proč?" Zmateně se na mě dívala.
„Chceme něco dořešit, víš co." Chystala jsem se do předsíně.
„Zavolám Martině pak, jo?" řekla máma.
Martina je jeho máma. Mám ji moc ráda, někdy mi připadá jako můj rodič.
„No jo, ale až pak, on neví že přijedu." Nasazovala jsem si boty.
„Neví?" udiveně se dívala.
„Překvápko pro něj," falešně jsem se usmála.
„No dobře, ale do pěti buď doma!" zakřičela na mě, než jsem utekla ven. Z dálky jsem na ni mávnula a běžela na vlak, aby mě neujel.
Těsně před tím, než odjel, tak jsem tam nastoupila. Oddychla jsem si, že jsem to stihla. Teď už jen pojedu další hodinu a pak se asi ztratím v Pardubicích, protože mě vždycky vedl Matyáš.
Položila jsem hlavu k oknu a jen přemýšlela, co vůbec chci Danovi vše říct.
„Blíží se stanice Pardubice," zahlásilo se a já si začala brát věci. Přišla jsem k dveřím a čekala až se zastaví a já je mohla otevřít. Otevřela jsem je a vystoupila z vlaku. A teď se dostat k němu domů..
Přišla jsem k autobusové stanici hned vedle.
Podívala jsem se na časy. Za minutu by měl přijet. Jenže nevím jestli to je opravdu on. Ani nemám lístky! Autobus přijel a já riskla svůj život. Nebo aspoň peníze.
Nastoupila jsem jakože nic.
Více lidí nastupovalo a hned si označili jízdenku. Sedla jsem si nenápadně co nejvíc dozadu.
Autobus se rozjel. Modlila jsem se, aby tu nebyl revizor. Jela jsem jen 2 zastávky. V zadu jsem viděla jak pán kontroluje jízdenky. Sakra. Naštěstí tam bylo dost lidi, takže je šance, že stihnu vystoupit.
Už za pár minut přijel k mé zastávce a já se už pomalu chystala vystoupit.
Když zastavil, ihned jsem otevřela dveře a vystoupila s malým davem lidí.
Uff. Oddychla jsem si a pokračovala jsem v cestě.
Podívala jsem se okolo sebe, kde to vůbec jsem. Všimla jsem si uličky, kde jsem procházela s Matym.
Šla jsem tudy a všimla jsem si velkého baráku. Jejich rodina je dost bohatá, takže mají opravdu luxusní barák i s kamerou. Přišla jsem k brance a zavolala tam. Nečekala jsem, že se ozve Daniel.
„Přejete si?" unaveně řekl.
„Ahoj Dane," nervózně jsem zamávala na kameru, na kterou se pak hned podíval.
„Co chceš?" otráveně chtěl zavěsit.
„Chci si s tebou promluvit. Prosím," vážně jsem se podívala do kamery.
„Dobře no."
Otevřel branku a já vešla do jejich zahrady. Vykouknul ze dveří a pustil mě domů.
„Půjdeme radši do pokoje," řekl a šli jsme po schodech nahoru.
„No?" zavřel za námi dveře a díval se na mě.
„Proč se s námi už nechceš bavit?" Začala jsem konverzaci.
„Protože je po všem."
„Není!" Přišla jsem k němu blíže.
„Pořád můžeme být parta, slíbili jsme mu to! Tak on si to přál!"
„O to nejde." Ustoupil.
„Přestaň si hrát jako bys ho nějak znala, to že to byl tvůj kluk, neznamená, že hned takhle budeš o něm mluvit."
„Jak to myslíš?"
„Pochop, že je už konec, bez něj parta nebudeme, protože nás nic nespojuje."
„Přestaň skrývat ty city."
Jen se na mě neutrálně podíval.
„Pak se nediv, že si myslíme, že tě jeho smrt nemrzí, doslova se takhle tváříš pořád."
„No a co, vy mě nezajímáte."
Tohle mě zasáhlo. Docela hodně..
„Tak co to mělo znamenat, jak jsme včera k němu jeli, a nebo pak odešli? Choval ses ke mně úplně jak on."
„Teri," přišel ke mně blíž.
„Já tě nemám rád."
Cože? Však jsem to věděla.. Proč tak reaguju.
Začali mi kapat slzy.
„Myslíš jen na sebe," naštvaně jsem vykřikla.
„Nikdo tě nezajímá, i Matyáš ti je u prdele!"
„Drž hubu!" hlasitěji vykřikl.
Vylekala jsem se a nepřestali mi téct slzy.
„Jediný kdo myslí na sebe jsi ty!" obrátil to na mě.
„Kdy si někdy udělala něco pro Matyáše? Nikdy, to jen on pro tebe něco dělal. Staral se o tebe, o tvoje nemoce a poruchy a tys ho jen milovala, ale bylo ti u prdele čím si on prochází. Tak přestaň mi tu říkat, že myslím jen na sebe, když sama víš kdo tu z nás dvou myslí jen na sebe. Celkově nikdo z naší party tě nezajímal. Vše se točilo jen kolem tebe, jak moc velká jsi chudinka."
Tohle mě zarazilo. Je to pravda. Já jsem ta špatná..
Ztuhle jsem stála na místě. V hlavě mi překřikovali hlasy, jak moc jsem špatná.
„Proč bys to dělal.." S brekem jsem se k němu přibližovala.
„Pro to všechno jak jsem se k tobě chovala?"
„Já si o to neprosil."
„Já se o všechny zajímala, opravdu moc, proto jsem všechny měla ráda. I tebe!" Položila jsem mu ruce na ramena.
„Tak proč se tak chováš? Proč nikoho nemáš rád?"
„Protože všichni se chovají jak dementi,"
„všechny litují, snaží se chovat hezky, ale vždy jsou to zrádci. Nikomu nevěřím."
„Myslíš si, že já jsem zrádce?" Zalekla jsem se.
„Proč by ses ke mně jinak celou tu dobu chovala, ikdyž si věděla, že nemám zájem."
„Protože jsem tě měla ráda." Zvýšila jsem hlas.
„Ty jsi sem přijela sama vlakem?" Změnil úplně téma.
„No." Znervózněla jsem.
„Proč.."
„Protože jsem si s tebou chtěla promluvit! Tys mě ignoroval.."
„Proč bys to dělala, jen jsem ti ničil život."
Měl možná pravdu, ale nechtěla jsem, aby si to myslel.
„A co teď, kdybych se s tebou bavil, bavila by ses se mnou jen proto, že ti připomínám Matyáše, viď?"
„Ne?.." Byla jsem trochu zmatena, to si opravdu myslí?
„Nemá to smysl." Povzdechl si.
„Jdi pryč."
„Co?" Podívala jsem se na něj.
„Už jsme si promluvili, už jsme si řekli jak to bylo, tak se vrať domů a zapomeň na mě."
„Proč všichni říkáte ať zapomenu, já nikdy nedokážu zapomenout."
„Budeš muset."
„Proč?"
„Protože je po všem!"
„Ještě ne!"
„Pochop to, už nikdy nebudeme jako dřív!" Zařval na mě dost nahlas.
Mlčky jsem se na něj dívala. Asi má pravdu..
„Promiň." Zamumlala jsem se slzami v očích.
„Tyhle slova říkám jen proto, že vím jak to bude dál."
Podívala jsem se na něj.
„Můj život nemá budoucnost. Proto říkám, že je konec."
„Počkat, přece nemyslíš že-" Zarazila jsem se.
„Ano. Nechci lítost, už to mám naplánované, omlouvám se."
„Ne! To nesmíš! Maty by si to nepřál!"
„Jdu akorát za nim."
„Nedělej to prosím." Přišla jsem pomalu k němu a dala mu ruce k hrudníku, jako bych ho chtěla uhodit.
„Vše vždy končí." Řekl a chtěl mě odtáhnout od sebe.
„Ale tohle nemělo skončit nikdy!"
„Přestaň už s tímhle!" Zařval.
„Už mě sereš, musíš začít chápat život, vše není tak moc růžovoučký!"
„Víš, čím si sakra teď prožívám?!"
„A co myslíš že já Terezo?!" Byl ještě více naštvaný.
„Matyáš byl pro mě vše, to on byl se mnou celou dobu. Byl moje dvojče!" Rozbrečel se.
Teď jsem si to vše uvědomila. Posrala jsem to.
„Dane.. Promiň.." Chtěla jsem se ho dotknout.
„Vypadni!" Uhodil mě do ruky, abych se ho nedotkla.
„Ale-"
„Dělej!"