Ears and Fangs

☆★☆★→1←☆★☆★

POV: 「 ✦ Ari ✦ 」

Zítra musím vstát v čas. S touto myšlenkou jsem ulehl do postele, a přemýšlel, jak asi bude vypadat má nová škola. Jdu na školu pro hybridy a lidi. Jsem hybrid, konkrétně neko, což je hybrid člověka a kočky. Ještě chvilku jsem přemítal, nad tím, co mě zítra čeká, a poté konečně usnul.

↞☪↠

Ráno mě vzbudil otravný zvuk, ale když jsem zjistil, že to je poslední budík, který jsem si nastavil na telefonu, tak jsem málem vyletěl z kůže. Znamená to totiž, že mám 30 minut na to, se vypravit do školy. Cesta trvá 15 minut, takže pokud chci vypadat dobře, tak musím vynechat snídani.

Vyšel jsem z pokoje, a zamířil rovnou do koupelny. V zrcadle se na mě dívali dvě unavené modré oči. Moje světle hnědé vlasy skrývali dvě stejně barevná ouška, stejná jako jsou kočičí. Čapl jsem pastu a kartáček na zuby, a začal si čistit zuby. Když jsem si potom opláchl obličej, tak jsem si vzal korektor, a začal si zakrývat kruhy pod očima.

Pak jsem vyrazil z koupelny, směrem do pokoje. Tam jsem si oblékl velké bílé tričko, tmavě hnědé teplákové kalhoty, a tmavě hnědou mikinu tak velkou, že bych se do ní vešel klidně dvakrát. Vzal jsem si svůj černý batoh, a ocásek jsem si omotal okolo pravé nohy, aby nepřekážel. Telefon jsem vypojil z nabíječky na nočním stolku, zapnul jsem si na něm písníčky, a dal ho do kapsy.

Se sluchátky v uších, a černými teniskami na nohách jsem se vydal ke dveřím bytu. Pak jsem si ale vzpomněl, že mi v pokoji na stole leží peněženka. Rychle jsem pro ni doběhl, a cestou pohladil po hlavince svojí kočičí princeznu Nalu. Když jsem vyšel z bytu, tak jsem za sebou rychle zamkl, a vydal se po schodech dolů do přízemí, kde jsem opustil bytovku.

Při pohledu na nebe jsem zalitoval, že jsem si nevzal deštník, ale už jsem musel vyrazit, jinak přijdu pozdě. Vyrazil jsem na cestu do školy. Cestou se začalo ještě více zatahovat, a já přidal do kroku, protože jestli něco nesnáším, tak je to déšť a bouřky.

Před školou jsem se zastavil, a rozhlédl se kolem. Spatřil jsem partičku psích hybridů u lavičky. Když jsem se podíval pořádně, zjistil jsem, že onu lavičku okupuje parta klasických středoškolských barbín s tunou make-upu na obličeji a výstřihy pomalu do pasu. Ti psi tam slintali tak, že jsem mohl skoro slyšet, jak jim odkapávají sliny z vyplazených jazyků. Pak jsem se pohledem zaměřil na další skupinku, králičí hybridy. Ti stáli nebo seděli u stromu a koukali nahoru, kde na větvi seděla zrzavá dívka, veverčí hybrid, a hlasitě si s nimi povídala.

Kolem procházela spousta lidí, ale jeden kluk mi věnoval velmi upřený pohled. Když jsem se na něj podíval, tak se mi zastavilo srdce. Byl nádherný, uhlově černé vlasy mu padaly do čela, a jeho zelené oči mi hleděly asi až do duše. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře, a tak jsem sklopil pohled, a zamířil k budově školy.

Uvnitř jsem cítil spoustu pachů, většinou feromony určující náladu. Zastavil jsem nějakou ženu, byla paví hybrid, a oslovil jí. „Pardon, nevíte, kde je ředitelna?" „Nahoru po schodech, do prvního patra a hned první dveře vpravo." Odpověděla okamžitě, a věnovala mi zkoumavý pohled. „Děkuji." řekl jsem, a vydal se ke schodům na konci chodby.

Cestou jsem nepotkal ani jednoho neka, ale nelámal jsem si s tím hlavu. Vyšel jsem schody, a podíval se doprava, kde byli dřevěné dveře s nápisem „Ředitelna". Přistoupil jsem k nim, a zaklepal. „Dále," ozvalo se zevnitř hlubším mužským hlasem. Zatlačil jsem na kovovou kliku, a dveře pomalu otevřel. Když jsem jimi prošel, tak jsem je za sebou zase zavřel, a až pak se otočil. Za velkým pracovním stolem seděl muž okolo třiceti let. Hleděl na mě bouřkově šedýma očima, a já znervózněl.

„Ty budeš Ari Ming Kamasaki, že? Já jsem Riu Daichi." Když to dořekl, tak se postavil, a nabídl mi ruku. Já na ni chvíli jen koukal, a pak mu ji stiskl. Byla studená jako led. Když jsem vzhlédl, tak se jeho oči jako kdyby rudě zaleskly. Vykulil jsem oči, a nervózně zastříhal oušky. „Děje se něco?" zeptal se s ustaraným pohledem. „Ne, pane," odpověděl jsem, a nervózně jsem se ošil.

Po stole ke mně přisunul papír, „Tady je rozvrh, číslo třídy a jméno třídního učitele." Přejel jsem papír pohledem, a pak se podíval na něj. „Děkuji, pane, " řekl jsem, a usmál se. „Kdybyste cokoliv potřeboval, můžete se na mě obrátit," řekl, usmál se a mrkl na mě. Rozhodně to byl flirt. Pomyslel jsem si a začervenal se. Hravě jsem zavrtěl ocáskem, předklonil se, sebral papír ze stolu, a vydal se ke dveřím.

Ředitel šel hned za mnou. Když jsem se natáhl po klice, tak jsem ucítil dotek na svém ocásku. Nastražil jsem ouška, a otočil hlavu, abych se podíval, co se děje. Uviděl jsem, jak si ředitel zaujatě prohlíží můj ocásek, který jemně svírá v rukách. Když si všiml mého pohledu, tak se omluvně usmál a jemně po něm přejel rukou. „Je opravdu fascinující to vidět takhle z blízka, pardon," znovu se usmál, a můj ocásek pustil.

Otočil jsem hlavu zpět, a celý rudý otevřel dveře. Ani jsem si nevšiml, že mezitím zazvonilo. Kráčel jsem za ředitelem dál do chodby, ve které byla i ředitelna. U dveří s nápisem „2B" jsme se zastavili. Z rozvrhu na dveřích jsem vyčetl, že teď mají angličtinu. Ta mi celkem jde, a navíc na ní máme Miko Sesuri, což je naše třídní. Ředitel zaklepal, a já znervózněl. Strčil jsem si ruce do kapes, a na tváři vykouzlil nervózní úsměv. Zevnitř se ozvalo: „Dále," pravděpodobně vyslovené ženou.

↞☪↠ 

Takže jsem se rozhodla, že sem přidám svůj první příběh. Začala jsem ho psát na táboře, a přepisuji ho ze sešitu, takže to zabírá mnohem více času, než jsem si myslela. Tahle první kapitola mi zabrala něco kolem tří hodin. Doufám, že příběh zaujme, a bude se líbit.

⋆｡ﾟ☁︎｡⋆995 slov｡ ﾟ☾ ﾟ｡⋆ 

Tvoje Zarinღ