Ears and Fangs

☆★☆★→2←☆★☆★

「 ✦ Ari ✦ 」

Zevnitř se ozvalo: „Dále," pravděpodobně vyslovené ženou.

Když jsme vstoupily do třídy, tak mě do nosu praštil nával vůní a pachů, ale od ženy u katedry ke mně doléhala uklidňující vůně levandule. Otočil jsem se od ní, přejel jsem pohledem své nové spolužáky, a pak se podíval zpět na ní.

Byla člověk, měla vlasy obarvené na křiklavě růžovou, v každém uchu měla tři náušnice a na tváři měla udivený výraz. „Miko, tohle je ten nový žák, o kterém jsem se zmiňoval," řekl ředitel.

Učitelka se na mě mile usmála. „Já jsem Miko Sesuri, tvoje nová třídní učitelka. Představ se prosím mě i novým spolužákům." Když to řekla, otočil jsem se směrem na spolužáky, a už jsem chtěl začít mluvit, jenže jsem spatřil ten samý uhrančivý pohled jako před školou.

Zrudl jsem, a zadíval se do země. „Já jsem Ari Ming Kamasaki, rád čtu a kreslím. Jak jste si mohli všimnout, jsem neko, hybrid kočky a člověka." „Doufám, že vám nebude moje přítomnost vadit." řekl jsem si pro sebe šeptem.

Když jsem odlepil pohled od země, všiml jsem si, že ta parta barbín, co byla před školou sedí v lavicích u oken. Bylo jich šest, po dvou holkách ve třech lavicích za sebou. Za nimi byla lavice, ve které seděl on, chlapec kolem šestnácti let s uhlově černými vlasy a smaragdově zelenýma očima.

Přerušil jsem náš oční kontakt, a zjistil, že třídu se mnou sdílí tři psí hybridi, čtyři králičí hybridi, dva vlčí hybridi a další čtyři lidé. Jediné volné místo bylo právě vedle něj.

„Děkuji," zaznělo najednou od mojí třídní. „Můžeš se posadit, místo máš vzadu, zkus se prosím chytit výkladu." Vydal jsem se k němu. Jakmile jsem prošel kolem první lavice s barbínami ucítil jsem na zádech pohledy, zaslechl šepot, a vzduchem se roznesl odporný zápach nenávisti a žárlivosti.

Usadil jsem se do lavice, a podíval se na chlapce vedle mě, respektive přímo do jeho smaragdových očí, které mi pohled opětovali. „Proč by mi měla vadit tvoje přítomnost, Ari?" Jeho oči mě tak uchvátili, že mi chvilku trvalo, si uvědomit, že to jsem si sám pro sebe šeptal před tabulí. „Nevím," pokrčil jsem rameny, „lidi o ní většinou nestojí." usmál jsem se, a zastříhal oušky.

Chvíli jsme na sebe jen koukali. „Jsi jediný neko na škole, takže být tebou si dávám pozor, bude o tebe zájem." Udiveně jsem na něj vykulil oči.

„Děkuju za varování..."

„Ayato, Ayato Yung."

„Děkuju za varování Ayato."

Usmál jsem se, a byl bych se usmíval dál, jenže v tu chvíli se za oknem zablýsklo, a za nedlouhou chvíli se ozvala ohlušující rána. Úsměv mi na tváři ztuhl, pak zmizel, a tělo mi zalil ledový pot. Venku se rozpršelo. Nikdo jiný v místnosti tomu nevěnoval pozornost, ale já si vybavil jednu z nejhorších vzpomínek v mém životě.

Běžel jsem, co mi síly stačily, ale stejně jsem je slyšel dusat za sebou. Zabočil jsem na lesní cestu, kterou jsem se obvykle vracel ze školy. Nad hlavou se mi v černočerné obloze ozval hrom, a spustil se déšť. Ještě jsem přidal do běhu, a upaloval lesem směrem ke svému domovu. Najednou do stromu po mé levici udeřil blesk. Strom se začal kácet k zemi, a plameny z jeho větví mě na chvilku oslepily. Jedna jeho větev se ulomila, a já se pokusil uhnout. Větev mi spadla na pravou nohu.

Sklopil jsem ouška, a stáhl ocásek. Druhou volnou nohou jsem větev skopl, a tím odhalil ošklivou spáleninu pod ní. Kůže okolo byla zarudlá a sedřená do krve, ale nejhorší byla zčernalá kůže, na které se rychle tvořil velký zarudlý puchýř. Tenkrát mi bylo osm, a z tohoto hrůzostrašného zážitku jsem si odnesl velmi odpudivou jizvu.

Stáhl jsem ouška a ocásek, a rukou jsem pomalu sjel přes stehno k lýtku, kde se pod příjemným materiálem tepláků skrývala dlouhá, narůžovělá a vystouplá jizva. Snažil jsem se zhluboka dýchat, a doufal, že se už další záblesk neobjeví.

Vítr za okny zesílil, a stočil kapky deště tak, že začaly bubnovat přímo do okenních tabulí. Ayato vedle mě se zamračil, a podíval se na mě. „Bojíš se bouřek?" „J-jo..." řekl jsem rozklepaně, a pohled upřel na stůl před sebou. Skrze okna dovnitř pronikl další světelný záblesk, a pak i další hrom.

Když odezněl šok, uvědomil jsem si, že nesedím na židli, nýbrž se krčím na zemi pod lavicí s koleny u brady. Po tváři mi začali stékat prameny horkých slz. A pak jsem slyšel, jak se psi společně s vlky na druhé straně třídy smějí. To byla poslední kapka, a já přestal zadržovat vzlyky, můj panický záchvat se blížil, a já tomu nemohl nijak zabránit.

K našemu stolu došla učitelka, a něco řekla Ayatovi. Ten se sklonil pod lavici, a opatrně mě chytil do rukou. Byl jsem jak hadrová panenka, a snažil jsem se jen zhluboka dýchat. Když mě zpod lavice vytáhl, tak jsme se společně s učitelkou vydali ke dveřím vedoucím ze třídy.

Snažil jsem se ignorovat jsem pohledy a posměch spolužáků, a soustředil se na Ayatovu vůni. Učitelka něco pronesla směrem ke spolužákům, a pak jsme opustili třídu. Rychle jsme procházeli chodbou, a když jsme se zastavily, tak jsem se rozmazaným pohledem podíval na podivně vypadající dveře.

Učitelka je rychle odemkla, a Ayato mě vnesl dovnitř. Položil mě na něco měkkého, a rychle se otočil, a vydal se ke dveřím. Chvíli o něčem mluvil s učitelkou, a pak zavřel dveře zevnitř, a vrátil se ke mně.

↞☪↠ 

Ahojky, doufám, že se nová část líbí. Zatím stále čerpám z toho, co jsem napsala na táboře. Jelikož jsem teď nastoupila do prváku na střední, tak budou kapitoly vycházet v neděli v noci, nebo v pondělí hodně brzo ráno. Ocením objektivní kritiku v komentářích.

⋆｡ﾟ☁︎｡⋆｡900 ﾟ☾ ﾟ｡⋆

Tvoje Zarinღ