Prostě to nevyšlo

6. Ráno s úsměvem

Ráno jsem se vzbudila a Anička chvilku po mě, začali jsme si povídat o tom jak jsme ani jedna nemohli kvůli Honzovi usnout. Nakonec jsme se rozhodli že si zahrajeme karty.

Uprostřed druhé hry Prší, za náma přišla Klárka a řekl že budíček se o hodinu posouvá a ať to kdyžtak řeknem ostatním. Kluci ještě spali tak jsme je nechtěli budit. O půl hodiny později jsme viděli, že už je Kuba vzhůru. Anička mě vykopala, že mu to mám jít říct, že ona přece z toho teplýho spacáku nevyleze... Byl strašně roztomilej, když jsem mu to řekla a on se na mě usmál. Hned jsem měla lepší den. Dneska nakonec ani rozcvička nebyla. Přijde mi že to nějak šidí, ale nestěžovala jsem si.

Po snídani jsme měli půl hodinky na strávení a na nachystání se, na výpravu do lesa do lesa. Fuj celej tábor smrdí repelentem. Ale tak snad nás klíšťata nesežerou. Šli jsme někam až na druhou stranu lesa. Po cestě jsem si já, Anička a Barča povídali s jednou z vedoucích, Julčou. Je vážně zajímavý jak je ten svět malej, hromadu známejch jsme totiž měli společnejch.

Tak nudnou hru jsem snad ještě nezažila, vůbec jsem nepochopila pravidla. Byla snad nekonečná. Taky komu by se chtelo v takovým parnu běhat.

Konečně jsme zpátky v táboře. Za patnáct minut je oběd. Už mám strašnej hlad. Zhruba ve tři odpoledne byl nástup. Řekli nám: "Když je dneska takový vedro, rozhodli jsme se udělat odpočinkový program, budou tři stanoviště. Jedno s fotbalem, druhý s frisbee a třetí kreslení. To stanoviště které si vyberete na něm budete celé odpoledne."

Hned jsem věděla kam půjdu.