Jeden pohled

2. Kapitola

Hermiona
Po večeři jsem místo do Nebelvírské věže zamířila do knihovny, jak nečekané. Procházela jsem regály a vybírala si četbu na následující dny a taky jsem si potřebovala prostudovat něco k letošnímu učivu (ano celé prázdniny jsem studovala letošní látku). Po tom co jsem si nabrala asi deset knih jsem se vydala do věže. No cesta byla suprová, přes hromadu knih jsem moc neviděla kam jdu a knihy byly tak těžké, že jsem myslela že mi upadnou ruce.

BUM! Do někoho jsem narazila a svalila se na zem. Zvedla jsem oči, abych se podívala do koho jsem vrazila, můj mohled se setkal z bouřkovým. Už se zase střetly, hnědé s bouřkovými.
Čekala jsem, že mi začne nadávat do šmejdek, ale nic. Mlčel. Upřeně jsme si hleděli do očí on se najednou otočil a rychlým krokem se vydal pryč. Dívala jsem se jeho směrem s otevřenou pusou a nechápala co se tady teď stalo. Jakmile zmizel za roh jsem se vzpamatovala, sesbírala knihy a pokračovala v cestě.

,,Hermiono kde jsi byla a co to všechno táhneš." ozvala se hned po mém vstupu do pokoje má nejlepší kamarádka Ginny. Letos jsem to vyhrála, jsem na pokoji s Ginny a ještě k tomu ho máme celý pro sebe. Knihy jsem položila na postel de slovy ,,To mám takové lehké čtení na první týden školy." Ginny jen zakroutila hlavou a dál to nekomentovala. Známe se sice dlouho, ale vždy ji dokáže totálně vykolejil jak, podle ni obrovskou, hromadu knih dotáhnu do pokoje.

,,Ginny neuvěříš co se mi stalo. Normálně jak jsem nesla ty knihy, tak jsem narazila a spadla na zem. Ale nenarazila jsem jen tak do někoho, já narazila do Malfoye. A bylo to divný, čekala jsme, že mi začne nadávat a tak, ale nic. Místo toho mi upřeně zíral do očí a po chvíli se otočil a vydal pryč."

Draco
,,Jed" řekl jsem před vstupem do sklepení a vešel do společenky, kde parta mích kamarádů cosi hrála. ,,Draco pojď se k nám přidat" křičel Blais přes půl místnosti. Já se na něj jen rychle otočil zakroutil hlavou a vydal se do pokoje. Na pokoji jsem s Blaisem a Theem. K mému velkému potěšení už snámi nejsou ti dva tupohlavci, Crab a Goyle.

Osprchoval jsem se a plácl sebou na postel. Nedokázal jsem na to přestat myslet, na to jak do mě vrazila Grangerová. Nic jsem ji neřekl, jen na ni civěl a pak zmizel. Jenže proč jsem nic neřekl, mohl jsem se jí vysmát jaký to je nemehlo a taky šprtka, ale neudělal jsem to. Proč? To sám netuším, asi už jsem tolik unavenej že mému mozku nedošlo kdo do mě vrazil. Jo to bude ono, jsem fakt šíleně unavenej a jel jsem prostě na autopilota. S těmito myšlenkami jsem usnul.