Život naší Popelušky (Dokončeno)

Jak jsme se potkali

   Bylo 8. března roku 2022. Byla jsem dole v obýváku a koukala na telku. Pár dnů zpátky k nám přijela teta a její rodina ze Slovenska. Mamka byla v kuchyni. Šla jsem za ní, že jí s něčím pomůžu. Řekla, že pomoc nepotřebuje, a tak jsem si sedla na židli a povídala si s ní. 

   Po chvíli jsem vstala a šla se podívat, kolik je hodin. Odhrnula jsem záclonu a nahoře na kůlně zahlédla sedět kočku. Myslela jsem, že je to naše tehdejší kočka Marinet, a tak jsem jí zamávala. Pak jsem se na ni zadívala. Došlo mi, že to Marinetka není. Marinet byla tříbarevná, a tahle kočka neměla ani chloupek bílý. 

   ,,Mami, na kůlně sedí nějaká kočka," otočila jsem se. ,,Myslela jsem, že je to Marinet, ale tahle je celá černá." (už se stmívalo)

   Mamka přišla ke mě a podívala se. ,,Jo! Tu jsme dneska potkali se Žanetkou v úvozu."

   Mě jako milovnici koček se rozzářil obličej. ,,Můžeme se na ni jít s Olíkem podívat?"

   Samozřejmě, že nám to mamka nechtěla dovolit, ale nakonec jsem ji překecela.(😎) Takže jsem čapla bráchu, tátovu čelovku z chodby, a hezky v gumákách jsme vylezli nahoru. Kočka se samozřejmě bála a utekla. Chvíli jsme tam stáli a volali na ni, ale ona se neukázala. Tak jsme se zklamáním zase slezly a odešli domů.

   Druhý den ráno jsem se probudila a podívala se z okna v naději, že tam stále bude. A byla.

   Proběhla jsem dolů a mamka mi řekla, že jestli si ji chci spřátelit, mám ji tam donést nějaké jídlo. Nasypala jsem do misky granule a vylezla nahoru. Nepřiblížila se, tak jsem to jen položila těsně za práh a stoupla si v kuchyni k oknu.

  Za chvíli jsem viděla, jak kočka opatrně vykukuje a zase zalézá zpět.

   A tak to všechno začalo...