Byla jednou jedna úžasná kočička. Jmenovala se Popeluška, jako ta z Kočíčích válečníků, byly si podobné. Nejdřív byla vyděšená, ale nakonec se osmělila...
A tohle rozkošné introvertní klubíčko nás dneska ráno opustilo. A tak jsem se rozhodla o ní...
Bylo ráno 12. září 2023. Do školy jezdím autobusem, a tak jsem vyrazila na zastávku kolem 6:55, jako každé jiné ráno. Dala jsem se tam do řeči s mojí kamarádkou, nebo spíš s kamarádkou ségry mojí kamarádky.
Zazvonil mi telefon.
Mamka❤
Zvednu to. ,,Ahoj, mami."
,,Zlatíčko, jsi v pohodě?" zeptala se vystrašeně.
,,Jo, proč bych nebyla? Děje se něco?"
,,Ne ne, dobrý..." Bylo asi 15 vteřin ticho. A pak mi to vypnula.
Připadalo mi to divný, ale nechala jsem to být. Nastoupila jsem do busu a jela do školy.
Celej den mě tížily otázky. Co se stalo? Proč mi to vypla? Co když něco srazilo koťata?
Když jsem došla domů, už tam byl brácha. Byl nemocný, proto se mnou ráno nejel.
Snažila jsem se z něj dostat, co se stalo a tak. Jasně že nic neřekl. Mamka mu řekla že má být ticho.
Když přijela z práce, hned jsem se jí ven běžela zeptat. ,,Za chvíli ti to řeknu," odbyla mě. ,,Pomoz mi s taškama."
Vzala jsem takovou béžovou a šla ke dveřím. Ségra si hladila Charlieho.
Vevnitř jsme si s mamkou sedly ke stolu. Nějak mi to chtěla říct, a pak přišla ségra a řekla prostě: ,,Popeluška umřela."
Jen jsem nehnutě seděla. Cože? Moje malá léčitelka tady není?
Mamka mi to vysvětlila.
Ráno, chvíli po tom co jsem odešla, chtěla mamka odvést ségru do školky. A před vraty našla ležet Popelušku. Měla prý ošklivou ránu na hlavě. Proto mi volala, chtěla se ujistit, že jsem nic neviděla. Mamka ji udělala hrobeček na zahradě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
