mute. • muke au (cz překlad)

ticho

Luke:

Další den, další sezení, další říznutí.

Rutina. Je to pro mě normální. Probudím se a jdu na terapii. Ptají se mě na otázky a já jim neodpovídám. Když přijdu domů, pořežu se za to, že nejsem schopný mluvit. Za to, že jsem sobecký tichý kretén. Každý den. Každý zkurvený den se nesnáším víc a víc. Sedím naproti dveřím, studené dlaždice bijí do mích hubených nohou. Mé ohyzdné nohy, mé ohyzdné paže. Mé ohyzdné zápěstí...zaslouží si přes ně řezat. To železo v mé ruce vytváří další rány. Povzdechnu si a začnu uklízet můj nepořádek, nechci mít potíže s mámou.

Ona ví, že se řežu. Jediné, co mi na to říká je, že si to mám uklidit. Nechce vidět mou nechutnou krev. Tu bezcennou špinavou rudou kapalinu. Jdu zpět do svého pokoje a zavřu dveře. Ticho je ukliňující. Když křik začne.

To nekonečné kňučení z hněvu a zlosti. To neustálé žertování, nucení dávat si ruce k uším a tlačit je k hlavě. Ten boj se zdá, že nikdy nepřestane, dokonce i po rozvodu, on pořád klopítá domů, opilý. Dokonce už to ani není jeho domov. Přesto sem pořád chodí, aby se hádal s mou matkou. Nenávidím toho chlapa každým kouskem svého těla.

On mi ubližuje, ubližuje mojí matce.

On je ten důvod. Důvod proč odmítám mluvit. Jsem unavený z toh křiku, boje a hněvu. Vybral jsem si nemluvení. Vybral jsem si to. Vybraj jsem si, že nebudu naštvaný na nikoho, kromě mě. Jsem hrozné dítě ze dvou lidí, co jsou pode mnou. Křičí na sebe, neřeší, že slyším každe slovo co jim vylítne s jejich špinavích pus.

Zapněte si song v mediích

Ale pak to všechno přestalo. Oříznutí, koncovka. Jako vytažení zástrčky od lampy...není to to uklidňující ticho. Je to hrozné ticho. Neuvolňuje mě, znepokojuje mě. Je to jako by mi někdo dýchal ze zadu na krk. Seskočím z postele a běžím dolů po schodech, tak rychle jak umím. Jediný zvuk je můj těžky dech, když pohlédnu na svou matku, z hlavy se jí valí silný proud krve. Nikdo tu není. Je ticho. Tohle nemůžu zvládnout. Z muže stojícího přede mnou se mi chce křičet. Udělám to. Chytím se za vlasy a křičím nahlas, až mi zvoní v uších a můj obličej se zbarvuje do tmavě červevé.

Když skončím, zustanu stát. Zírám na svou mrtvou matku, ticho mě přemáhá, dokud neuslyším hlasitou ránu a nenajdu ho mrtvého, ležícího vedle jejího mrtvého těla. Ticho se vrací.

Ticho.

Ticho.

Ticho...