Povídky tetičky Walter

Studna

Víte, jako malí jsem vyrůstal v jedné nejmenované vesnici na severu Čech, jméno této vesnice neuvedu z důvodu ochrany lidí v ní žijících a možná i kvůli ochraně vás samých. Náš dům stál u lesa a na zahradě stála stará studna, zaklopená poklopem, vždycky byla zaklopená poklopem.

Když jsme byli maličký Babička nás vyháněla od studny, pokaždé nám opakovala že se k ní přibližovat nemáme. Máme ji prostě ignorovat, nevšímat si jí.

Jako děti jsme samozřejmě nedokázali odolat zvědavosti a vždycky jsme se s kamarády scházeli na naší zahradě, abychom se pokusili odhalit tajemství té staré studny. Různé historky o tom, co se údajně v ní skrývá, se mezi námi šířily jako požár. Někteří tvrdili, že tam žije zlá víla, jiní zase tvrdili, že se v ní schovává tajemný tvor. 

Nikdy jsme ten poklop neotevřeli, nikdy jsme se nepodívali co je ve skutečnosti ukryté ve studni. Teď když jsem byl starší, už to nebyli představy typu víla, nebo démon, spíš... lidské ostatky, nebo možná pohřebiště domácích mazlíčků.

Matně si vzpomínám, že když jsme byli malí, měli jsme kamarádku... bělovlasou dívku se zelenýma očima, nikdy moc nemluvila a vždy byla u studny. Vlastně ani nevím jestli od ní někdy odcházela. Když jsme šli ven schovávala se u ní a čekala na nás.

Studna byla ukrytá v lesíku na konci zahradě, takže na ní nebylo vidět, byla dokonale schovaná. A jak jsme stárli, přestali jsme k ní chodit.

Když jsem dospěl odstěhoval jsem se do většího města, našel si práci a sehnal bydlení.

A nyní po smrti rodičů když jsem stál na prahu mého rodného domu se mi do mysli opět vloudila myšlenka na studnu a touha odhalit její tajemství. 

Přemýšlel jsem, jestli bych tuto věc měl konečně vyřešit, zjistit, co vlastně v té studni skrývá. Přestože jsem byl dospělý a rozuměl jsem, že to byla jen dětská fantazie, stále ve mně probouzela zvědavost a ta neodbytná touha po odhalení.

Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem procházel zahradou až do lesíka v němž se studna nacházela. Připadal jsem si jako malý kluk, který se bojí, ale zároveň neodolává pokušení. S každým centimetrem, který jsem se k studni přiblížil se ve mně mísilo vzrušení a strach.

A pak... Stanul jsem u studny. Natáhl jsem se a stáhl poklop, položil ho na zem a naklonil se nad okraj studny. Ale nic jsem nespatřil, viděl jsem pouze tmu, nekončící tmu. Vytáhl jsem mobil a posvítil do studny, v naději že mi žárovka mobilu odhalí dno této propasti. Nestalo se tak, světlo končilo a dál byla pouze tma. 

"Proč jsi to udělal?" Ozval se za mnou dívčí hlas. "Proč jsi otevřel tu bránu?"

Každé moje smýšlení se zachvělo. Málem se mi zastavilo srdce a  chtěl jsem utéct co nejdál. Ale něco mě drželo, něco, co mě přimělo zůstat a čelit tomu, co se děje. Otočil jsem se a spatřil jí, bělovlasou dívku se zelenýma očima.

"Je mi to líto." Usmála se a pak se nelidskou rychlostí rozeběhla a shodila mě do studny.

Cítil jsem jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Náhle okolo mě nebylo nic co by mé tělo drželo a já začnu padat dolů.

Na svém těle cítím odpor vzduchu, cítím jak se propadám stále níž a níž. Mé končetiny se ocitly ve volném plátnu. Vzduch mi hučí v uších a má mysl je ztracená, zmatená z toho co se děje.

Spatřil jsem tvář bělovlasé dívky a viděl jak přetáhla poklop zpátky přes studnu.

Jenže pořád padám a padám, jako bych se propadal do temnoty, do nekonečného propasti v hlubinách studny. Moje srdce buší tak silně, že mám pocit, že mi vyleze z hrudi. Zoufale se snažím brzdit ten pád, ale všechny mé pokusy jsou marné.

Mysl se mi pomalu začne vyjasňovat a v myšlenkách se mi zobrazovala jedna konkrétní myšlenka Neměl bych už dopadnout? Ta studna pře musela mít konec, nemohla být tolik hluboká to nebylo normální.

Začal jsem v duchu počítat, jedna dvacet, dva a dvacet.... Napočítal jsem tímhle tempem do šedesáti, což nedávalo smysl, padal jsem déle jak minutu... což znamenalo že jsem padal víc než tři kilometry. Ale jak by mohla být studna hluboká přes tři kilometry? To byl nesmysl. Ano studny v nepříznivých podmínkách měly přes kilometr, ale ne přes tři.

 Pocity zoufalství a beznaděje mě přepadly, když mi došlo, že právě padám do něčeho nepřirozeného a neznámého. Bylo to jako noční můra, ze které se nikdy neprobudím. Temnota okolo mě se zdála být ještě hustší a neproniknutelnější než předtím.

Padal jsem a nezdálo se že bych měl kdykoli dopadnout.