Povídky tetičky Walter

Rozhovor se Smrtí

Šero se začalo loudit do zákoutí světa, jako dychtivá milenka blížící se svému vrcholu zarývalo své stinné prsty do kůže svého milence, země.  Večer se pomalu přelíval v noc, zapadající slunce nebylo přes hustá šedá oblaka vidět. A z mohutných oblak, které se jak závoj nevěsty rozprostíraly přes tvář oblohy, se snášely chladné kapky. Ony kapky tichounce bubnovaly o střechy domů a šustili listím korun stromů. V ulicích se rozsvítily lampy, jejichž světlo prozářilo proudy padající vody.

V jedno z těch domů, na jejichž střechy bubnoval déšť, seděla mladá dívka. Seděla na okenním parapetu, nohy se jí láskyplně zahřívaly na radiátoru. V rukách držela šálek horké kávy, který jí zahříval dlaně. Z šálku kávy stoupal drobounký obláček páry, který se ztrácel ve chladném vzduchu.

Její pohled směřoval do krajiny za oknem, na prašnou cestu osvětlenou pouličními lampami. Déšť smáčel zem, vlhčil půdu a na cestě se pomalu dešťové kapičky začaly sbíhat do kaluží. Voda padající z nebe také stékala po okenní tabulce, která oddělovala deštěm nasáklou krajinu a suchý pokoj v němž seděla dívka.  

Zelené oči pozorovaly kapky klouzající po skle, od chvíle kdy kapka na sklo dopadla až po konec jejího pádu k rámu okna. Bylo v tom cosi uklidňujícího, snad za to mohla jednotvárnost onoho výjevu a nebo to byla hypnotizující síla kapek padajících na sklo, stejná hypnotizující síla jako byla v pohledu samotného ďábla.

Zelenooké děvče si dlouze povzdechlo, hlavou jí běhaly myšlenky, nedopřáli jí poklidný večer, neustále se hlásily o pozornost. Bylo toho tolik co zaměstnávalo její mysl, tolik toho co by chtěla zapomenout a přesto někde v hloubi své duše si toužila pamatovat každý kousek svého života, jenže stejně jako si ho chtěla pamatovat, tak stejně tak toužila na něj zapomenout a začít prostě od znova.

Před lety, když ještě byla malou dívkou, se jí zdál sen, který ji pronásledoval dodnes. Nebyl to děsivý sen, možná nepříjemný, ale ať už by ten sen byl jakýkoliv důvod proč si ho pamatovala byla živost onoho snu. Ten sen byl tak reálný, že i teď ještě pochybovala zda to byl jen sen. Ale musel to být sen, přece se nemohla ve skutečnosti setkat se Smrtí.

V jejím snu byl slunečný den, teplé paprsky prozařovaly skrze zelené koruny stromů a hladili mladou rostoucí trávu. Pobíhala po lese a v rukách držela panenku, točila se s ní dokola, hrála si s ní. Dokud nezakopla nespadla a neutrhla plyšové panence ruku, rozbrečela se a volala maminku, ale nikdo nepřišel. 

V hrudi malé dívenky se probouzela úzkost a smutek nad tím že zničil svou oblíbenou hračku, k tomu tu panenku určitě muselo bolet že jí utrhla ruku a čím víc myšlenek pronikalo do hlavy maličké dívenky, tím horší úzkost a smutek byl.

Jenže když nikdo nepřicházel a děvčátko si začalo uvědomovat svoji samotu, k úzkosti a lítosti se začala přidávat panika. Velké červené zelené oči se rozhlédly po okolí, které nepoznávaly. Pomalu jí začalo docházet že se ztratila, cítila jak se jí začínaly třást ruce náhlým strachem a v očích ji znovu štípaly slzy.

Také se ale v její malé dušičce zrodilo odhodlání najít zpátky svou rodinu a tak se zelenooké děvčátko se zničenou panenkou vydalo na cestu. Netušila jak dlouho šla, ale začala mít žízeň a i pomalu se uvnitř jejího bříška probouzel hlad, k tomu jí začínaly bolet nožičky a chtěla si lehnout a spát.

Konečně spatřila člověka, ale byl trochu divný... stál ve vzduchu pod mohutnou větví, ruce podél těla, hlava sklopená, zdálo se že visí. Děvčátko k visícímu muži ve vzduchu přišlo, přeci jen neznalo zlé lidi, lidi co znala byli milí a především její rodina, která se o ni starala. Děvčátko natáhlo ruku a zatahalo za nohavici toho visícího pána.