Neopouštěj mě

.kapitola 9.

„Zase odmítáš vstávat?" uchechtne se Nagi, která mě přišla vzbudit. Jenom se k ní otočím zády a přemýšlím nad tím, že bych takhle zůstala po zbytek dne. Nemám vůbec náladu vylézt z postele ven anebo jít mezi lidi v tomhle stavu. S oteklýma očima, vlasy do všech stran a s myšlenkami na ukončení svého nezáživného života.

„A divíš se mi po včerejšku?" zamumlám skoro neslyšně a má kamarádka se s krátkým povzdechnutím posadí vedle mě. Když ucítím jak se postel za mnou lehce prohne, pootočím hlavu, abych na Nagi lépe viděla. Nevypadá o nic líp než já. Na spánek se nejspíš taky vykašlala, ale jenom kvůli mně. Super, teď se cítím ještě provinile.

„Chceš zůstat dneska doma?" Mám nebo nemám? Nemyslím si, že bych dnes dávala ve škole pozor a jak už jsem říkala, vůbec na společnost nemám chuť. Jenže nechci Nagi přidělávat zbytečně starosti, už tak má těch svých dost.

„Zvládnu to," pomalu se posadím a hned si protáhnu ruce, abych svou kamarádku plně přesvědčila. Jenže Nagisa si mě sjede podezřelým pohledem a mně nezbývá nic jiného než se rychle postavit na nohy a dát si sebevědomě ruce v bok. Až na to, že se tak vůbec necítím a má spolubydlící není tak blbá, aby mi to z obličeje nepřečetla.

„Jsi si jistá? Kdyžtak bych tě zašla omluvit. Víš, že mi to nedělá problém a chápu to," s vděčným úsměvem se na ni otočím.

„Jak už jsem řekla, je to v pohodě. Půjdu do školy, tak se běž zatím nachystat ty než ti zaberu koupelnu," mrknu na svou kamarádku, která ještě chvíli váhá, ale nakonec vstane a odejde se připravit. S povzdechem spadnu obličejem na postel.

„Co to se mnou krucinál je," zamumlám zoufale do polštáře a zavřu oči, které hned zase otevřu. Nepotřebuju znovu usnout. Při mé smůle, by se mi ještě o Doyoungovi zdálo a to je opravdu to poslední co potřebuju. Je pryč a nejspíš se tu už neobjeví. Musím se s tím smířit. Jo. Bude mi tu bez něj dobře. Konečně se budu moct soustředit na svou budoucnost, od které jsem jen pár krůčků. Navíc si můžeme psát. Ale spíš se přikláním k tomu, že se budeme bát jeden druhému napsat. Ano, to zní skvěle. Hlavně žádné rozptylování.

Podívám se na telefon, jestli mi náhodou nepřišla od Doyounga zpráva, ale nic. Žádné upozornění ani zmeškané volání. Že by nebyl ještě na místě? To sotva. Spíše na mě zapomněl. Nepřekvapuje mě to. Každý kdo mě měl “rád” na mě zčista jasna zapomněl a jméno Maya Kotori mu bylo naprosto cizí. Jsem si jistá, že s ním to bude úplně stejné.

Dojdu k zrcadlu na mé velké skříni a zděsím se při pohledu na sebe. Dneska můžu úspěšně prohlásit, že cena největšího strašidla patří jenom mně, protože to, co vidím naproti sobě rozhodně není ta nezávislá May, se kterou svých dvacet dva let žiju.

„Koupelna je volná!" cuknu sebou, když na mě po chvíli mého prohlížení se v zrcadle zavolá Nagi. Ještě jednou zhodnotím svůj obličej a pak jdu koupelnu obsadit

***

„Půjdeme si sednout k Brownům, dneska mají dvě pizzy a jednu zdarma," oznamuje nám nadšeně Berny a u toho se mu sbíhají sliny.

„To nezní špatně, co ty na to, May?" otočí se na mě s úsměvem Nagisa a pustí vchodové dveře školy. Ani nevím jak, ale dnešní hodiny mi hrozně rychle utekly a absolutně nic si z nich nepamatuju. Přesto jsem tam však musela jít, aby neměla Nagi větší podezření, anebo se o mě nemusela doma starat. Jestli mám být upřímná, tak toho trochu lituji, protože mezitím co tu teď stojíme v té šílené zimě, tak jsem mohla ležet doma v posteli a celý den prospat.