Nad vrcholky hor a skrze strouhy řek

Kapitola druhá

o necelé dva týdny dříve

Harry seděl v lavici na hodině biologie, které ovšem nevěnoval žádnou pozornost. Sáhl do kapsy kalhot a vytáhl list z Louisova deníku, který den předtím našel. Věděl, že by neměl věnovat slovům takovou pozornost, ale v noci nemohl ani spát, jak si těch několik vět přebíral v hlavě stále dokola a dokola. Snažil se pro ně najít význam, nebo aspoň jiný význam než ten, který se nabízel, protože to by znamenalo, že byl Louis buď psychicky narušený, nebo mu hrozilo nebezpečí.

Myslím, že mě našli. Bojím se večer zavřít oči, protože co když, jakmile je otevřu budu zpátky tam? Nemám komu to říct. Cítím, že jsou blízko. Nespíš mám jen pramálo času...

Ale kdo? Ptal se sám sebe už snad po sté. Kdo ho našel? Kdo je blízko? Odpověď neznal. A stejně jako psal Louis, neměl to komu říct. Komu se svěřit. Věděl, že by to jeho kamarádi nepochopili a pravděpodobně by si mysleli, že je posedlý, nebo se zbláznil. Nedivil by se jim, ale právě proto jim to říct nemohl.

Byl rád, že měl tuhle hodinu sám a neměl si s kým povídat, protože mohl nad vším popřemýšlet a rozmyslet si, co udělat dál.

V tu chvíli ještě nevěděl, že Louis dnes do školy nedorazil a zatím ho ani nikdo neomluvil.

* * *

Jáma nebylo jen místo s chytře zvoleným názvem, byla to skutečná temná jáma vedoucí někam pod zem. Jakmile se Harrymu naskytla možnost vidět, kam ho hodlali hodit, začal se vzpouzet, ač věděl, že je to naprosto bezpředmětné.

„Nemá to cenu, nesnaž se. Střádej síly. Budeš je na noc potřebovat," promluvil k němu Razhiem. Harry měl pocit, že se mu snažil opravdu poradit dobře, i když to z jeho tváře nebylo možné vyčíst. Seren se směrem k němu ani nepodíval. Vypadalo to, že v něm by spojence jistě nenašel, takže to ani nezkusil.

Louis šel o několik kroků před nimi a zdálo se, že mu vůbec nepřipadalo nepříjemné, zbavit se ho zrovna takhle. Harry teď myslel na to, jak by byl býval o mnoho radši posloužil jako krmení pro draka. Byl si jistý, že to by bylo rychlejší.

„Hoďte ho tam," řekl chladně, až vyššímu přeběhl mráz po zádech.

„Louisi, prosím, nedělej to..." zkusila to ještě jednou Sully a s Rave se na něj prosebně zadívaly. Louis se něžně pousmál na svou sestru, jako by se jejímu prosení vysmíval.

„Myslel jsem, že ho přivedl Fiadh ruadh? Pokud je to pravda, pak bude v pořádku a nemusíš se o něj bát, ne? Hoďte ho tam," mávl na mladíky, kteří ho drželi a styl, jakým to udělal v Harrym vzedmul vlnu hrdosti a on se zamračil, dodal si odvahy a promluvil.

„Ne. Nechte mě, já sám!" v nestřežený okamžik se jim vytrhl a přiskočil na okraj jámy a podíval se Louisovi zpříma do očí. „Sbohem, jsem si jistý, že se uvidíme v pekle," vyplivl jeho směrem a sám skočil do tmy. Všichni zůstali stát jako opaření s vytřeštěnýma očima a šokem kolujícím celým jejich tělem, včetně modrookého prince.

„Nikdy jsem neviděla, že by tohle kdokoli udělal sám od sebe... Myslím, že jestli to přežije tak můžeme celkem oprávněně předpokládat, že-" řekla Vexx.

„Nepřežije, to můžu odhadnout, na to ho znám dost dlouho," přerušil ji princ a otočil se k odchodu, když však procházel okolo Rave a viděl její vědoucí pohled, který ho přiměl vztekle ucuknout a zatnout čelist. Nebyl to Harry, nemohl být a stejně... Kdo věří na proroctví?

* * *

Harry padal mnohem kratší dobu, než si myslel, ale když dopadl na tvrdé kamení či co, byl si jistý, že si něco zlomil. Každý nádech bolel, takže to nejspíš odneslo jedno nebo dvě žebra a bolest mu vystřelovala i do ruky. Všude byla tma, ani kapka světla v dohledu, ani při pohledu nahoru, což bylo zvláštní, protože jáma nemohla být tak hluboká.