Strašidelné příběhy dle skutečných událostí... [CZ]

46. Šankar

Kdysi můj dědeček jezdil ze své vesnice do nedalekého města za různými účely, brzy ráno odjížděl a večer se vracel. Město bylo od vesnice vzdálené asi patnáct kilometrů a tehdy nebyly venkovské oblasti příliš elektrifikované. Přes předměstí a pole bylo po setmění špatně vidět na cestu a dostat se zpět do vesnice.

Jako poměrně bohatý muž pomáhal mnoha vesničanům. Jedním z nich byl i farmář Šankar, který měl vůči mému dědečkovi obrovský dluh. Dědeček mu půjčil velkou sumu peněz na svatbu své jediné dcery, a to v době, kdy to bylo velmi potřebné. Proto si dědečka velmi vážil a ctil ho s velkou vděčností. Jednoho dne se dědeček při návratu velmi, velmi opozdil. Neviděl na cestu a zabloudil. Bylo období dešťů, a tak se mu přes kaluže špatně dostávalo do vesnice. Po chvíli pohrávání si se tmou si dědeček začal dělat velké starosti, když na něj zezadu zavolal známý hlas.

Byl to Šankar s lampou v ruce. Šankar dědečkovi okamžitě řekl, aby se dal do chůze, a lampou zepředu ukazoval cestu. Přísně dědečkovi řekl, aby se neohlížel. Dědeček o tom moc nepřemýšlel a vydal se na cestu. Po celou dobu cesty si se Šankarem povídal, vyptával se, jak se daří jeho dceři a jak se daří jeho úrodě. Probírali cesty, deště a vesnici a děda se ani jednou neohlédl. Brzy došli na okraj domů. Šankar odešel se slovy, že nemůže jít dál dovnitř, protože má kam jít. Dědeček šel dál sám a kráčel dál, dokud nezpozoroval shromáždění lidí, kteří stáli a o něčem diskutovali.

Když mu řekli, o čem diskutují, děda ztuhl. Šankar toho dne zemřel. Nebyl to někdo, kdo mu ukázal cestu. Bylo to něco. Šankar se vrátil ze smrti, aby uznal svůj dluh a poskytl dědečkovi pomoc, když ji potřeboval.