Life is ironic

4.

,,Kde zase lítáš?" Zeptal se brácha a v jeho očích bylo vidět rozzlobení.

,,Promiň, psala jsem ti vzkaz." řekla jsem obyčejně a vzala si svou část pizzy.

,,Napsalas jen, že se vrátíš do půlnoci! Nevěděl jsem, s kým a ani kde jsi!" Už už začínal křičet ale v tu chvíli se na mě konečně podíval. ,,Co se děje?" Zlost v jeho očích se pomalu měnila ve strach. ,,Povídej." Začal mluvit klidně a přisedl si vedle mě na pohovku. ,,Viky..." řekla jsem a nemohla dál pokračovat. Z očí mi vytryskly slzy. Úryvkovitě jsem Tomovi vysvětlila, o co jde. Viděla jsem jeho smutek. Viky měl rád, znali jsme se od dětství.

Celou noc jsem byla vzhůru. Sledovala jsem bílou zeď a myslela na Viky. Když mi po nekonečných šesti hodinách ležení zazvonil budík, byla jsem tak unavená, že jsem nedokázala uvěřit tomu, že jsem schopná vstát. Vypadala jsem jako mumie. Oči jsem měla napuchlé a černé kruhy pod očima nepřekrylo ani několik vrstev makeupu. Oblékla jsem si volný černý svetr a černé kalhoty a belhala se na zastávku.

,,Ahoj!" pozdravil mě mile Max. Podíval se mi do obličeje a úsměv mu vyprchlal z tváře.

,,Ahoj." hlesla jsem unaveně.

,,Děje se něco?" zeptal se ustaraně.

,,Ne... teda ano ale..." nějak mě napadlo, že jestli mě někdo ve škole 100% podpoří, bude to on. Nevěděla jsem, co odpovědět.

,,Nechceš o tom mluvit?" zeptal se, jakoby mi četl myšlenky. Na odpověď jsem jen němě přikývla. Ale nebyla to úplně pravda.

,,Kdyby se cokoli dělo, můžeš se mi svěřit." Pohladil mě jemně po ruce. A v tu chvíli jsem se přestala topit v slzách. Nadechla jsem se, abych mu začala vyprávět o Viky. A v tu chvíli jsem si všimla přijíždějícího autobusu.
,,Můžem se odpoledne sejít?" Zeptal se a v jeho hlase jsem slyšela starostlivost.
,,Jasně." Pokusila jsem se o úsměv a nastoupili jsme do autobusu.

Seděla jsem před školou a čekala na Maxe. Už tu měl 10 minut být. Ale ani mě nenapadlo, že by nepřišel. Prostě se jen zpozdil.
Dalších několik minut jsem koukala do zaprášeného školního okna před sebou. Učitelé z areálu dávno odešli, a tak jsem si z tašky vyhrabala krabičku a zapalovač a doufala, že mi nikotin pomůže přečkat život.

,,Promiň, jdu pozdě... třídní mě tam držela kvůli nějakýmu... ty kouříš?" Zeptal se překvapeně.
,,Jen výjimečně. A jsem si jistá, že tohle je ta chvíle, kdy by mi to i rodiče odpustili." Kdyby o mě měli zájem. Dodala jsem v duchu.
,,Dobře." Ztišil hlas tak, že mě to až děsilo. ,,Půjdem se projít?" Zeptal se.
,,Všechny autobusy už nám ujely. Musíme se projít." Odpověděla jsem a seskočila z železného zábradlí.

Celou cestu jsem mluvila o svých trablích a trablích své nejlepší kamarádky. A on jen poslouchal a mně vůbec nevadilo, že ho znám dva dny, protože mi naslouchal tak, jako nikdy nikdo.