Life is ironic

02.

,,Hledáš něco?" Zeptala jsem se toho zmateného kluka.

,,Ehmm... jo... vlastně... jsem tu nový..." blond vlasy mu spadaly to obličeje a tmavé sluneční brýle uplně nezakryly paniku v jeho očích.

,,Jedeš do školy?" Pomohla jsem mu s úsměvem.

,,Jo." Vzdychl s úlevou a já se musela zasmát.

,,Bus by měl přijet asi za 5 minut. Ale rozpisům tady moc nevěř. Občas přijede o půl hodiny dýl a někdy i dřív. Jinak, jsem Mariana ale říkají mi Riri." Natáhla jsem k němu ruku.

,,Max. Těší mě." Smál se a moje dlaň se ztratila v jeho.

,,Takže... na jakou školu chodíš?" Snažila jsem se navodit řeč po trapné chvíli ticha.

,,Chodil jsem na gympl do Londýna..." chtěl pokračovat ale já mu skočila do řeči.

,,A jak tě napadlo přestěhovat se do takového zapadákova?!" Podívala jsem se na něj s upřímným údivem.

,,Moji rodiče zemřeli při autonehodě. " Došlo mi, že jsem, byť nevinně, zavadila o citlivou strunu. Dívala jsem se na Maxe s otevřenou pusou. Nevěděla jsem, co říct.

,,Jsem jako Harry Potter." Zazubil se. ,,Máma mu taky darovala život víc než jednou." Tuhle větu jsem úplně nepochopila ale tušila jsem, že není vhodná chvíle se v tom dál vrtat. Chvilku mlčel. Tiše se díval do dálky ale vypadal vyrovnaně.

,,Naši... jako moji adoptivní rodiče řekli, že chtějí dožít v poklidu. Mimochodem jim ještě není ani 40." Zase se zasmál.
Chvíli jsem zase přemýšlela , proč mluví o adoptivních rodičích. Ale návrh na otázku jsem hned zavrhla.

V tu chvíli ze zatáčky vyjel autobus a my nastoupili. Celou cestu jsme si povídali. Max měl nádherně hnědé oči. Nechápu, proč takoví lidé nosí sluneční brýle.

Když jsme dojeli do města, dovedla jsem Maxe k ředitelně a šla do své třídy.

Překvápko nastalo, když zazvonilo a do mé třídy vstoupila místo matikáře třídní s novým žákem.

,,Ahoj." Podrbal se nervózně na zátylku. ,,Jsem Max Abernathy." Usmál se do třídy.

,,Maxmilián!" Opravila ho přísně učitelka. Max od ní odvrátil obličej, zkřivil ústa a obrátil oči v sloup. Pár kluků ze zadních lavic se zasmálo. Nebude to žádný outsider.

,,Přistěhoval jsem se sem z Londýna..." v tu chvíli vrazil do třídy matikář. Jeho obvyklý zmatený pohled se změnil na pohled člověka, který dostal kulkou mezi oči ale zázračně zůstal naživu. Přes silné dioptrie hledal nápovědu a snažil se přijít na to, co je špatně. Po několika vteřinách němého zírání do čím dál vysmátějších tváří svých žáků se otočil na podpatku, a s tichým ,,Pardon" zavíral dveře. V tom ho ale třídní zarazila. A bylo po představování. Učitelka vyzvala Maxe, ať se posadí. A protože já byla jediná, koho Max znal, a taky protože Viky chyběla a já seděla sama, každému asi dojde, kam se Max posadil.

,,Ahoj." Usmál se na mě potichu.

,,Ahoj." Hlesla jsem a sledovala závistivé pohledy svých spolužaček.

,,Trochu mimoň, co?" Podíval se na mě po chvíli a hlavou pokýval k matikářovi.

Když konečně zazvonilo, celá třída se přesunula k naší lavici. Holky se Maxovi snažily vetřít do přízně. Kluky zajímalo jen jestli má radši fotbal nebo hokej, a kterému týmu fandí.

,,Takové vzrůšo a já musím být zrovna nemocná!" Stěžovala si Viky, když jsem jí po škole šla všechno říct.

,,Však ho poznáš." Zasmála jsem se pobaveně. ,,A tak skvělý, jak ti ho bude popisovat půlka holek ze třídy zase není!" Řekla jsem rozhodně ale v duchu o tom dost pochybovala.

Ahoj lidičky, doufám, že se vám story zatím líbí :)

Vote nebo koment potěší :)