Life is ironic

03.

,,Neboj mami! Ano. Jo. Jasně. Všechno je v pohodě. Neměj strach." Odříkávala jsem do telefonu nazpaměť naučený stereotyp.

,,Co je?" Zašeptal Tom, aby to máma z telefonu nezaslechla. Na odpověď jsem bez zájmu mávla rukou a oči obrátila vsloup.

Po nekonečných 20 minutách poslouchání keců mojí matky o tom, že se stáž nečekaně prodloužila, že je jí to líto a že přijede až za měsíc, jsem položila mobil na stůl a otevřela knížku Ten, kdo stojí v koutě. Moje nejoblíbenější. Za chvilku se vedle mě zase objevil brácha. Povykládala jsem mu novinky od rodičů a on nám objednal pizzu k večeři.

,,Ahoj Viky!" Zvedla jsem zvonící mobil. Odpovědí mi byly jen zoufalé vzlyky.
,,Co se děje?!" Zvolala jsem a pokoušela se o mě panika.
,,Můžeš přijít?" Vykoktala po chvíli.
Načmárala jsem bráchovi vzkaz a vyběhla z domu. Za 10 minut už jsem seděla u Viky v pokoji a utěšovala ji. Nikoho neměla doma, což bylo celkem normální. Sourozence neměla a její rodiče byli stejně jako moji neustále na stážích. Dlouho jsem z ní nemohla doostat, co ji tak rozhodilo. Podařilo se mi to asi po půl hodině.

,,Dneska jsem byla u doktora, protože mi pořád není líp.'' naříkala pomalu. ,,Nebude to dobré.'' Slzy se jí zase řítily z očí nezadržitelným způsobem. ,,Můj děda..'' hlas se jí zlomil v polovině věty. Známe asi 100 let a nikdy jsem ji ještě neviděla takhle na dně. ,,Můj děda zemřel na rakovinu. Je to dědičné. Mám to v krvi.'' chvíli mi trvalo, než jsem se dozvěděla, co se mi tím snaží říct. ,,Mám všechny příznaky. Zítra přijde rozbor krve.'' Schovala zaslzený obličej do dlaní.
Pane bože...,,Neboj, rakovina už se přece dá léčit.'' řekla jsem a objala ji, by neviděla moje slzy.
,,Nedá. Doktoři ji dokáží možná zastavit a to né u všech případů. Nikdy se nevyléčí úplně.'' Mluvila úryvkovitě a pomalu. Dlouhou dobu jsem ji objímala v jejím pokoji. Byla to nekonečná hodina, než se uklidnila.
,,Mluvila jsi o tom s vašima?'' zeptala jsem se.
,,Ne, mají toho hodně v práci.'' otřela si slzy rukávem svetru a najednou to byla zase ta silnáá Viky, kterou jen tak něco nerozhodí.
,,Pověz jim to. Budou při tobě.'' řekla jsem jemně.

Přemluvila jsem Vik, aby zavolala mámě. Aniž by ji dala šanci něco říct, aniž by si všimla zoufalého hlasu svojí dcery, se prostě vymluvila na spoustu práce a hovor ukončila. Po několika minutách zkusila zavolat tátovi. Moc jsem ho u nich doma nevídala ale vzpomínám si, že dřív s ním měla mnohem lepší vztah, než s matkou.
,,Ahoj zlatíčko, děje se něco?'' ozval se z telefonu ustaraný hlas.
,,Aho tati...'' řekla Viky a já viděla, že neví jak pokračovat. Jen jsem doufala, že tohle dopadne líp, než s mámou. Pak jsem zaslechla, jak se její otec baví s někým jiný.
,,...Né, teď nemám čas. Jedu domů, je to naléhavá situace. Respektujte laskavě moje soukromí.'' nastala chvíle ticha a v tváři Viky byla vidět úleva.
,,Za hodinku jsem doma. Jsi sama?'' zeptal se a a já byla taky šťastná.
,,Ne, je tu se mnou Riri.'' podívala se na mě s díkem.
,,Dobře. Hned tam budu a všechno mi povíš.''

Pana Blacka jsem měla moc ráda. Mnohem radši než jeho manželku- mamču Viky. Počkala jsem s Viky, než přijede její otec a povedlo se mi ji uložit do postele.
Uslyšela jsem rachocení klíče ve vchodových dveřích.
,,Ahoj Mary. Kde je Viky?'' promluvil ke mně vyděšený výraz pana Blacka.
,,Je v pokoji. Právě usnula.'' řekla jsem tiše.
,,Odvezu tě domů.'' tuhle nabídku jsem uvítala hned, jak jsem se podívala z okna do černé tmy.
,,Né, to je v pohodě.'' rozhodla jsem jistě, když jsem si vzpomněla na Viky.
Nakonec mi se spoustou díků pan Black zavolal taxi a já si v autě všimla spousty zmeškaných hovorů od bráchy.

Ahoj lidičky :)
dejte prosím vědět, co si o tom myslíte, jestli má cenu pokračovat :)