Švagr [ItaDei] ×

Kapitola první

Nuže, tahle povídka měla začít až za dva týdny, hezky po konci Dvojího pokušení, ale když je ten pátek 13.tého... nemohla jsem odolat :D Dnes a příští týden bude kapitolka v pátek, než Dvojí pokušení uvolní místo a budete se na ni moct těšit ve středu :3

Užijte si po dlouhé době ItaDei příběh :3

Bylo poslední zářijové pondělí a z okolního vzduchu několik kilometrů za Kamennou, malou, ale líbeznou vesničkou nacházející se nedaleko hustých listnatých lesů, bylo již patrné, že léto je již několik posledních týdnů pomalu na ústupu a že jej nyní nahradil jeho o něco chladnější, avšak mnohem barevnější bratr podzim. V jednom z rodinných domů na kraji lesa, který však spíše vypadal jako dřevěný srub, nebo chalupa, seděl zrovna u pracovního stolu mladý, plavovlasý muž s pohlednými rysy a jezerně modrýma očima schovanýma za brýlemi na blízko zíral do notebooku, v němž měl zrovna naklikanou právě rozdělanou práci. Zkušenými hloubkami hleděl na galerii fotografií v grafickém programu a za pomocí klikání myši se snažil vybrat ty, které se mu nejvíce povedly, aby si je mohl kategorizovat do sekce "K úpravě" a dokončit tak zakázku pro své přátele, mladý manželský pár, který jej poprosil o sezónní fotografie ve všech čtyřech obdobích.

Zatímco na prvních fotkách byli zachyceni kdesi v lese u malého, ale hezkého potůčku a na dalších zas byli na stejném místě ve sněhu při koulování, či v objetí u zamrzlé studánky, jarním fotografiím dominovaly světle zelené barvy s rozkvetlými fialkami mezi z podzimu popadaným listím. Letní záběry měly zcela jinou dominantu - vypouklé bříško, jenž oznamovalo brzký příchod nového člena rodiny. Jednalo se o roční projekt, který se již nachýlil ke svému konci, minimálně co se po stránce focení týkalo, a nyní jej - Deidaru, fotografa na volné noze - čekala úprava v postprocessingu.

Plavovlásek několikrát zamrkal, jak na monitor už skoro ani neviděl a upravil si brýle v domnění, že zas vidí o něco hůř než na poslední oční kontrole, když konečně zvednul hlavu a několikrát zmateně zamžoural před sebe do okna, za nímž venku mezi stromy prosvítaly poslední paprsky slunce téhož dne. Fotograf překvapeně zamrkal, sáhl po lampičce, aby ji zapnul a rozsvítil si, a zazíval. Bylo sice teprve kolem sedmé, ale toho dne dřepěl u počítače už od rána a jak to tak vypadalo, jeho tělo si na něm vyžádalo svou daň. Odpíchnul se od opěradla židle, natáhnul ruce, aby se pořádně protáhnul a chystal se zvednout zadek a jít si udělat večerní kafe, když mu zazvonil telefon.

Blonďák jen nakrčil obočí, sundal brýle z nosu a hmátl po telefonu, aniž by se díval na jméno volajícího. Vstal, zvednul hovor a konečně se vydal do přízemí do kuchyně.

"Deidara u telefonu," zamručel a znovu zazíval, když se vydal po lakovaných schodech dolů do přízemí. Ještě předtím si raději rozsvítil, aby nezakopl a nepřizabil se.

Uvnitř domu, který byl ze tří stran stíněný stromy, byla už tak dost velká tma a jeho štěstí a šikovnost rozhodně nebyly nekonečné, a tak nehodlal nic riskovat.

"Ó, vážně Deii? To by mě fááákt nenapadlo," ozvalo se z druhé strany a když blondýnkovi došlo, s kým mluví, úplně viděl, jak druhá osoba sarkasticky protočila očima, což na jeho vlastní tváři vyvolalo pobavený úšklebek.

Sešel schody dolů a sám pro sebe si kývl hlavou, snad jako kdyby žena, jeho starší sestra, mohla ono gesto vidět.

"Já vím, Dai. Taky proto ti to říkám, hm," uchechtl se pobaveně a vyrazil do kuchyně. Tam položil telefon na kuchyňský ostrůvek, zapnul hlasitý odposlech a dal se do přípravy již minimálně pátého šálku kávy toho dne.

Otravný hlásek uvnitř hlavy mu našeptával, aby to s kofeinem tolik nepřeháněl, nebo to s ním jednoho krásného dne flákne a bude to mít za sebou, ale on ho silou vůle umlčel a jen nad tou myšlenkou mykl rameny. No co, na něco se prostě umřít muselo. A on by se radši zabil, než aby omezil svou pátou, či šestou denní dávku kafe.