Psaní pro radost

Ztraceni v čase

Už je to dlouho, co jsem si tuto dobrodružnou výpravu připravovala. Nebyla jsem na to sama, ale byla jsem hnacím motorem. A teď se to děje. Sedím u večeře a konverzují s rodiči, ovšem v duchu již slaňuji z okna dolů, kde by na mě měl čekat můj kamarád Felix.

„Co známky ve škole, Jasmine?" upírají se na mě pronikavé oči mé mámy.

„Dobrý," odpovídám univerzálním slovem, které působí jako zaklínadlo, jelikož ani jeden z rodičů se již na nic neptá. Jediný rušivý element u stolu je teď momentálně má mladší sestra Peggy, která se rozhodla, že je velice zábavné mi okopávat holeně.

Okřiknu ji a za to si obě vysluhujeme kázání plus celý týden mytí nádobí pro mě a vynášení odpadků pro ni. Zbytek večera plyne jako obvykle. Po jídle si odkrucuji svůj první den trestu s nádobím a poté se sestrou zavíráme v pokoji připravené ke spánku.

„Sladký sny, mrně."

„Jsi hrozná, ségra. Zítra si se mnou hraješ na princeznu a budeš šašek," mumlá rozespale a já se musím zasmát.

Ta malá opice si myslí, že jí něco dlužím a přitom to byla ona, která do mě u stolu kopala. Zachumlávám se pod peřinu a začínám se modlit, aby Pegg vytuhla co nejrychleji. Ubíhají minuty, půl hodina, hodina a půl...

„Pegg, jsi vzhůru?" šeptám otázku, ale odpovědi se mi nedostává - spí.

Musím se pousmát. Ačkoliv mě sestra někdy dokáže pěkně vytočit, mám ji moc ráda. S posledním ohlédnutím na její spící tělo, vytahuji ze své šatní skříně batoh a lano, po kterém se za pár vteřin spustím a zmizím nenávratně ve tmě.

Jeden konec provazu uvazuji ke dvěma nohám své postele, která je zapuštěná do zdi, a tak by neměl být problém, aby mě udržela.

„Hej, Bílý Havrane, jsi tam?" ujišťuji se, že Felix dodržel své slovo, což se mi i následně potvrzuje, když slyším dvě krátká a podivná zakrákání. Pravdou je, že jsme to spolu trénovali, ale ani jeden z nás nezní ani jako havran ani jakýkoliv jiný pták. Možná bych to spíše přirovnala žábě, která prochází pubertou a právě jí mutuje hlas.

Cesta dolů jde hladce. Nikdo očividně mé opuštění baráku nezaznamenal. Opatrnosti ovšem není nikdy dost, a tak se do tichého hovoru pouštíme až dva bloky od nás.

„Jasmine, jsi si fakt jistá, že to chceme udělat?" nervózně se mě Felix ptá a každou chvilku se ohlíží dozadu, jestli nás náhodou někdo nesleduje.

„No taaaakkk, nebuď jako malej. Jen se tam kouknem. Navíc ten barák je opuštěný minimálně půl století. Je to vzrůšo," rozjařeně ho táhnu za rukáv, aby neměl prostor si to rozmyslet. „Tady doprava. Je to zkratka. Budeme tam hneeddd... Už jsme tady," vydechnu údivem a mým tělem projíždí nával adrenalinu.

Před námi se tyčí polorozpadlý dům na okraji lesa, no dobře, spíše barabizna. Zahrada kolem je zarostlá, ale příjezdová cesta vypadá udržovaně, ačkoliv vím jistě, že tu nikdo nežije.

„Eee, Jas, já-já,..." slyším, jak ztěžka polyká a najednou mám jeho ruku ve své dlani. Povzbudivě mu ji tisknu.

„Felixi, je to jen barák," rozsvěcuji baterku, kterou mířím na opadanou omítku. „Vidíš, není to nic děsivého. Cokoliv, na co si posvítíš, není pak tak strašidelný," používám svůj starý trik, který mám prověřený svou sestrou, když se bála tmy. „Lepší?"

„Jo, jasně. Tak jdeme?"

Asi se na mě snaží udělat dojem, a tak kývu mírně na souhlas. Vydáváme se po cestě z malých kamínků ke vchodovým dveřím. Sem tam nám štěrk zaskřípe pod nohami. Možná i to je důvod, proč jsem zatím nic neřekla. Ne, to bych kecala. Mé srdce zrychluje a čím blíže jsme, tím hůře se mi přemýšlí racionálně či snad optimisticky - mám strach. Cítím, že ruce nás obou se mírně potí, ale naše vzájemné sevření je pevné. Patnáct kroků ode dveří, sedm kroků, pět kroků, dva kroky...