Psaní pro radost

Uniforma

Povídka je psaná v rámci projektu #PsaníProRadost

Vše začalo tak nějak nevinně. Byl jsem ještě malý kluk a táta mi vyprávěl spousty báječných příběhů pilotů, policistů a hasičů. On sám sloužil u policie. Sice jen jako řadový pracovník, ale pro svou práci by udělal cokoliv. I díky němu jsem vždy toužil nosit uniformu, a tak nikoho ani nepřekvapilo, když jsem začal studovat policejní akademii. 

I přes svůj nízký věk jsem prošel výcvikem těch nejlepších vyšetřovatelů vražd v našem státu a teď sedím v zapadlém kanclu prvního oddělení. Žádný velebný místečko, ale je to fajn flek - dobře placený a jeden se dostane k zajímavým informacím.

„Tady poručík Martin Lehký," představuji se do sluchátka pevné linky, která se právě rozdrnčela. V ruce cigaretu a před sebou denní tisk. „Rozumím, budeme tam do pěti minut," kontroluji čas na svých hodinkách.

Jedním zhoupnutím jsem na nohou. Zatípávám cigaretu v popelu těch předešlých. Ještě se musím stavit pro kolegu ve vedlejší kanceláři - kapitána a vedoucího našeho oddělení. Alespoň prozatím vedoucího. 

„Hej, Honzo, máme výjezd," volám od futer. Následně se otáčím na špičkách a mířím pryč. Jeho následování prozrazuje klapání podrážek o dlažbu chodby. Honza je na rozdíl ode mě urostlý fešák. Kolegyně by vám mohly vyprávět. Z naší dvojice jsem sice ten ošklivější, ale za to mi to alespoň pálí.

„Co tam asi tak bude?" vyptává se nedočkavě, což přecházím mlčením. „Nedáme si ještě kafe cestou?"

„Jo, jasně. Ta mrtvola nám přece neodejde, že jo?" uchechtnu se ironicky. Někdy se chová jako malé dítě a to tu je služebně déle, než jsem já. Navíc je kapitánem - k mé nelibosti.

„To máš pravdu," odlehčeně se usmívá a i přes můj vraždící pohled si pro to kafe jde.

„Ne že ten případ dáš Hanzlíkovi z osmičky," vrhnu po něm nevraživým pohledem, jakmile se dáváme opět do pohybu. Už teď vím, že do pěti minut tam nebudeme.

„Jsi tu ty nebo Hanzlík?" krčí rameny. Alespoň jedna dobrá zpráva dne. Případ je oficiálně můj.

Blížíme se k místu činu. To poznáte bezpečně. Všude kolem se motá spousta lidí v bílých overalech a policejních aut. Navíc ve vzduchu je cítit strach.

„Kapitán Fiala," ukazuje svůj odznak a já hned po něm.

Jedno mírné pokývnutí a jsme vpuštěni dovnitř činžovního bytu - bez výtahu. Musíme jít po svých. Už jsem vám říkal, že nejsem zrovna sportovní typ? V šestém patře začínám funět asi jako parní lokomotiva.

„Už tu na vás čekáme pánové," zní ženský hlas z jedné z těch hrozných kombinéz.

„Co tu máme?" ujímám se iniciativy. Přeci jen je to můj případ.

„Chlap, odhadem šedesát let. Je pěkně zrychtovanej." 

To jsou mi ale odborné názvy pro mučení.

„Totožnost nemáme, co?" hrnu se do obýváku, kde se to jen hemží.

„Právě naopak. Je z našeho ředitelství," pronáší jeden z techniků.

„Nějaké stopy?"

„Jo, ale jen oběti. Jako kdyby ho zabil vzduch," pronáší zamyšleně ten, který nám prozradil totožnost zemřelého.

„Nesmysl. Každý udělá nějakou chybu. Jen jeden musí vědět, co hledá," skláním se pod křeslo, kde je zhroucená mužská postava.

Nic tam není. Když ale hlavu pootáčím doleva, přeci jen něco nacházím.