Psaní pro radost

Rozsudek

Povídka je psaná v rámci projektu #PsaníProRadost

„Je to jen polibek," říkala jsi a u toho se usmívala tak, jak to umíš jen ty. „Bude sranda," snažila ses mne přesvědčit tím bezelstným způsobem. „Mezi námi to přeci nic nezmění." Další lež, která ti splynula z úst. Lež, za kterou jsem zaplatil já. Protože jsem uvěřil. Uvěřil jsem dívce s dolíčky a havraními vlasy, které jí sotva sahaly po bradu. 

Dnes je TEN den před pěti lety - 17. října. Datum, které mne tak moc bolí. Popíjím v baru na stoličce a utápím se v sebelítosti. Není tu moc lidí, protože venku teprve před pár hodinami svítalo. Barmanka se snaží dívat se raději jinam. Až tak žalostný pohled na mě je. Nebo jen prostě nemá zájem. Obě varianty mě vytáčí do běla a zároveň vlastně ani tak moc ne. Je to jen barmanka. Nejsi to ty. 

V prvních dvou rocích jsem se toto datum snažil zaspat, ale pro jistotu jsem nemohl usnout již den před tím, a tak jsem to dost brzy vzdal a šel si vylít hlavu. Tak jako dnes. Zítra budu vědět, že dnešek byl, ale nebudu si z něj nic pamatovat. Docela fajn varianta, když uvážíš, co vše se odehrálo. Ach, Loren, tolik bych si přál, abych odolal.

Možná bychom spolu měli děti. Ne, to je nesmysl. Ty jsi nikdy nebyla mateřský typ. Tak bychom nejspíše teď a tady pili spolu. Ano, to se nám podobá mnohem více. Opili bychom se, a pak spolu mluvili třeba o významu kopců na Zemi. Ty bys pak řekla něco chytrého. To jsem na tobě vždy obdivoval. Jako kdybys přesně věděla, co v danou chvíli říct. U většiny to znělo nuceně, u tebe  ale ne.

„Kopce jsou tu proto, abychom mohli překonat sami sebe klidně každý den" odpověděl bych já. Smála by ses, tím jsem si jistý. A pak by ses přitulila a já bych měl možnost tě obejmout. Cítil bych se neporazitelně. Nejspíše by nám patřil celý svět nebo minimálně my jemu.

Tak proč teď musím zatraceně načínat již druhou lahev dneška? Není ani jedenáct dopoledne.

„Rogere, neměl bys jít spíše do práce?" 

Tichý dívčí hlas, který ke mně doléhá, mne vytrhává z myšlenek na tebe. Vím, že bych neměl být na příchozí ženu příkrý a nepříjemný, ovšem vím, že to je to jediné, čeho jsem dnes schopen. Ona to ví taky, a přes to přišla. Jako každý rok.

„Kate, jdi pryč," cedím skrze zuby svou snahu o to, ji odehnat.

„Zkrať to. Víš, že neodejdu."

Za tuhle tvrdohlavost by si, minimálně v mém životě před tím, vysloužila mojí pozornost. Vždy jsem měl rád, když si žena dokázala tvrdošíjně stát za svým. Protože tak jsi to dělávala ty, Loren.

„Chceš snad panáka?" Snažím se znít nezaujatě.

„Jo, může být," přisedává si na stoličku hned vedle mě. 

Mávám rukou na barmanku, která bez dalších otázek nalévá skleničku i mé nové společnosti. Koutkem oka zaznamenávám, jak ho do sebe klopí. Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna ona bude tak zdatná v tak neženské činnosti.

„Tak to vybal, Rogere. Každý rok se to opakuje. Jsi jako kolovrátek. Jednou ročně," opakuje fakt, který již řekla a já, ačkoliv nechci, se musím usmát. 

„Kate, když jsi mě před pěti lety přivítala do Mellyburn, nepřišla jsi mi jako kolovrátek a teď jím přeci jen jsi."

„Nejen přivítala, ale sehnala jsem ti i práci. Víš, vypadal jsi fakt zoufale."

Směje se, ale mé rysy ve tváři pod jejími slovy tuhnou. Mám chuť jí říct: Ani nevíš, jak moc zoufalý jsem byl. Místo toho ale ze mě vypadává: „Nechceš jít ke mně?"