Psaní pro radost

Kouzlo knižní lásky

Povídka je psaná v rámci projektu #PsaníProRadost

U Jamieho v restauraci jsem začala pracovat hned po střední. Na vysokou jsem nikdy neměla, a tak mi stejně nic jiného nezbývalo. Navíc jeho jsem měla skutečně ráda. Byl to táta Olivera, mého nejlepšího kamaráda, který zrovna teď někde studoval jednu z nejprestižnějších vysokých ve Státech.

Vánoce se kvapem blížily a já měla plné ruce práce. Dělala jsem výzdobu. Od stromečku po stoly, když tu jsem narazila na roh stolů, kde jsme měli malou knihovničku. Nevím ani proč, ale něco mě donutilo se zastavit, na chvilku si sednou a probrat knihy. Popravdě jsem nejspíše jen hledala důvod, proč si na moment sednout.

Jana Eyrová, Malý princ, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Zeměplocha,... Každý z těch titulů jsem znala. Až na jeden. Byla to tenoučká knížečka s nenápadným přebalem. Vánoce jednoho kluka z Walesu od Dylana Thomase. 

Otevřela jsem prví stránku. Vše na první pohled vypadalo normálně, ale při bližším pohledu jsem zjistila, že knize přeci jen něco přebývá.

Doufám, že někdy zažiju to, co popisuje malý kluk v knize. Ch.

Malá poznámka mohutným písmem - nejspíše mužským. Překvapilo mě to natolik, že jsem již úplně ignorovala text autora a zaměřila se na hledání oněch poznámek. Další na sebe nenechala dlouho čekat. Stránka číslo tři.

Myslíte, že jsme dnes ještě schopni vidět tu pravou krásu, co chlapci v této knize? Sám autor se smutkem často přiznával, že dříve i sníh byl jiný. Ovšem pořád doufám. C.

Druhý vzkaz byl zaručeně psaný někým jiným a to nejen díky písmenku C. Tentokrát písmo bylo úhledné, jako kdyby pisatel/ka dokázal/a sladit dokonale pohyby ruky, aby vše vypadalo jako když někdo dělá piruety na ledu.

„Vivian, jak to vypadá s tou výzdobou?" vyrušuje mě bodrý hlas postaršího muže.

Schovávám proto knihu zpět do poličky. Dávám si u toho předsevzetí, že jakmile budu se vším tady hotová, opětovně ji vytáhnu na světlo a pokusím se rozluštit ten rébus písmenek Ch. a C.

„Už jen prostřu. Co myslíte, hodí se doprostřed stolu jedna svíce nebo mám udělat nějaké svícny? Co myslíte, Jamie?" 

Otáčím se k muži čelem. Na rtech mi pohrává úsměv. Možná i proto, že výhled ven z našich velkých oken, připomíná pohádku. Letos nám je opravdu přáno a někdo nahoře snad roztrhl veškeré péřové peřiny světa. Vločky padají hustě a ladně. 

„Nepřeháněj to. Ty girlandy a stromeček úplně stačí. Jen založ příbory do ubrousků a použij klasické svícny, které používáme vždy."

Jeho odpověď mě nepřekvapuje. Jamie nepatří mezi ty, kteří by se ve výzdobě nějak vyžívali. Ostatně i stromeček jsem si musela maličko protlačit. Díky Olivere, že jsi při mě stál a pomohl přemluvit tvého tátu.

„A co alespoň ty zlaté? Aby to ladilo?" Zkouším protlačit alespoň kompromis.

Na to muž naproti mě kapituluje a ve smířlivém gestu dává ruce nad hlavu. Mám zelenou! Se smíchem kolem něj probíhám dozadu, do skladu, kde vyndávám krabice s velkým tučný nápisem SVÍCNY. Naštěstí pro mě, moc druhů  tato restaurace nevlastní, a tak do deseti minut držím ty, které potřebuji.

Spokojeně vyndávám přesný počet svícnů. Odhodlaně je rozmisťuji po stolech, u čehož zakládám rovnou i příbory do ubrousků. Dávám si pozor, aby byly dodržené pravidla stolování a zároveň vše vypadalo tak nějak domácky a útulně. Na Vánoce sem totiž chodí až moc opuštěných dušiček. Vždy doufám, že alespoň tato péče jim umožní se cítit dobře.