Subjekt 763

Místnost č. 2

Vešel jsem do dveří a rozsvítila se světla. Byl jsem ve velké místnosti. Když říkám velké, tak myslím opravdu velké, něco jako hangár. Tady už nebyly černé zdi, nýbrž celá místnost od podlahy ke stropu byla bílá. Vidím dveře. Jsou hned přede mnou tam vzadu. Je toto test? Doslova mi stačí přejít místnost a jsem dál. Co to má být? 

Vykráčím a zavírám za sebou dveře. Ještě jednou se porozhlídnu po místnosti jestli tu není ještě něco. Když jsem se otočil zpět na dveře kterými jsem se sem dostal, tak tam nebyly. Zaskočilo mě to. Jak je tohle možné? Kde to jsem? Stojím tu jak lilek a přemýšlím co se to může dít. Že by mě zdrogovali? Nebo je tohle jen sen? Říká se, že se pozná sen od reality tím, že se štípnete. Tak se štípnu do ruky a cítím bolest. Takže to má být realita nebo jak to mám chápat? Tohle nemůže být realita, to není možné. Dveře přes místnost tam ale stále jsou. Zbývá mi něco jiného než jít tam? Mám jinou možnost? Bojím se. Jsem na okraji dalšího záchvatu.

V tom se vedle mě na stěně objeví dvířka a vedle ní nápis ,,OTEVŘI TO". Poslechl jsem a otevírám dvířka. Je to malý boxík a v něm papírek. Kouknu se co se na něm píše. ,,Uklidni se, chápeme, že jsi zmatený a další věci, ale prostě nás poslechni a jdi do těch dalších dveří." Zmuchlám papír a hodím do dálky. A on prostě zmizel. Nevím jak to popsat, ale stojím tady a přede mnou prostě jen tak zmizí papír, který jsem měl ještě před chvílí v ruce. A dvířka ve zdi jsou taktéž pryč. Znova a pořád dokola si říkám co se děje. Mám je poslechnout a jít dál? Kdo to vůbec je za člověka co mě tu zavřel? A mám nějakou možnost se odsud dostat?

Nakonec jsem se teda rozhodl a jdu dál. Jdu k těm dveřím. Nic se neděje. Prostě jsem ve velké bílé místnosti a jdu ke dveřím. Toto má být nějaký test? Však jsem už skoro u dveří. Ještě pár kroků a můžu chytnout kliku. Už se napřahávám na kliku a najednou dveře zmizí. Já na to koukám. Jako, teď zde doslova byly. Rozhlídnu se přes místnost a vidím dveře zase na druhé straně místnosti. Běžím tam. Doběhl jsem a natahoval se na kliku. A ony zase zmizí. A ano, jsou opět na druhé straně. Jsem zmatený, zmatenější než jsem kdy v životě byl. Běžím ale teda zase zpátky. Napřahávám se a už čekám jak dveře zase zmizí. Jenže. Já držím kliku. Nevěřím tomu. Neváhám a hned otevírám dveře a vkráčím do další místnosti.