Zakladatel (AoT)

Královna

„Jenže, kdo teď bude doma? Armin je určitě pryč. Annie? Mikasa? Jean? Connie? Ostatní? Těžko říct. Všichni, kdo přežili z legie, teď jsou míroví ambasadoři,“ mumlal si, když vjel hlouběji do města.
Zvažoval, jestli by nebylo lépe jet přímo za Levim Ackermanem. Nebo snad za královnou? Sevřel pevněji otěže. Ano. Historia mohla všechny svolat, ať už byli kdekoliv.
Odfrkl. Moc se mu do hlavního města, Mitras, nechtělo.
„Sakra s tím,“ zamumlal a znovu koně popohnal. „Není jiná možnost.“
Stále však nechápal ten zvláštní pocit, co měl. Zadíval se na vlastní paži. Měl by to zkusit? Neměl by to zkusit? Moc dobře věděl, že o sílu obrněného titána přišel v den, kdy zemřel Eren.
Odfrkl a nasměroval koně k lesu. Pokud to měl udělat, tak aspoň někde, kde by nebyl vidět.
Po zkušenosti z Liberia, pokud by byl Eren naživu, pochybuju, že by šel za ostatními. Nejspíš by nějakou dobu sledoval ze stínu a až pak se rozhodl začít jednat. Nejspíš na základě toho, o čem mluvil v Cestách. Pokud je moje tušení správné a já mám zpět obrněnce, on bude mít zpět zakladatele. A kladivového, plus sílu koordináta, což je děsivé. A nebo... Na minulou loď jsem viděl nastoupit pár divných lidí a říkali něco o vybavení z laborky. Ti zmetci. Mohli vykopat tu hlavu a nějakým způsobem ukrást moc titánů. Ale, kdo to, sakra, byl?
Zasyčel a sevřel otěže tak silně, že je div nezničil. Bleskově projel čtvrtí Trost, oklikou do Karanes a odtamtud přes Stohess za zeď Sina. O nějakou dobu později už projížděl městem Mitras. Doufal jen, že královnu zastihne.
Sakra. Okresem Ehrmich by to bylo rychlejší. Ale kámen je stále na místě. Že já idiot tehdy udělal díru do zdi, nadával si.
Bránu mezi okresy Trost a Ehrmich totiž zapečetil Eren obřím kamenem v bitvě o Trost a od té doby s tím nikdo nic nedělal.
To však nic neměnilo na jeho plánu, dostat se do města Mitras. Přemýšlel, jestli by nebylo lepší se proměnit.
Ne. Nemůžu si okamžitě poštvat lidi ve městě proti sobě. Skauti budou potřeba, mumlal.
„Hej ty! Kam si myslíš, že jdeš?!“ zařval na něj jeden ze strážných, sotva sesedl z koně a chystal se si razit cestu do trůního sálu. „Marleyánce tady nepotřebujeme!“
Reiner jej naštvaně popadl za uniformu a narazil na zeď.
„Zaprvé, jsem Eldian,“ zasyčel. „A za další, pokud okamžitě neuhneš, spousta lidí umře kvůli tobě. Nemysli si, že jsem přišel na čajový dýchánek. Mír skončil a čím dřív promluvím s královnou, tím míň krve bude na tvých rukách, rozumíme si?!“
Slaboch, pomyslel si. Nechápu, proč Historia přijala do stráže takového slabocha. Dokázal bych jej rozmáčknout i bez síly titána, natož s ní. Zbyl by z něj mastný flek.
Chvíli na sebe zírali beze slova. Druhý strážný se potom, co právě viděl, klepal strachem a rozhodl se nezasahovat.
„Za-zajdu za královnou...“ vykoktal ten, kterého Reiner držel a odpackoval do místnosti za dveřmi.
Chvíli čekal a poté byl konečně uveden do sálu. Poklekl před trůnem a sklonil hlavu.
„Královno... Myslím, že máme problém,“ vybalil na ni bez čekání.
„Reinere, o co jde?“ zeptala se Historia, ne však nevlídně.
Reiner nevěděl, jestli bylo vhodné mluvit o tomto i před ostatními v místnosti, nakonec se však odhodlal.
„Někdo vykopal hlavu Erena Yaegera a ukradl jeho moc. A to v tom lepším případě. V tom horším... Ten někdo experimentoval a přišel na to, jak mu vrátit život,“ vybalil na ni.
Sálem to neklidně zašumělo.
„Co tě vede k tomu závěru?“ zeptala se Historia tiše a sklopila pohled.
Pokud Reiner mluvil pravdu, měli před sebou další válku a tomu se chtěla vyhnout. Doufala, že už znovu nepřijde to, co zažila.
„Připlul jsem na Paradis, abych navštívil jeho hrob v Shiganshině. Říkejme tomu špatné tušení, včera v noci jsem měl divný sen. U hrobu jsem našel díru. Hlava, která tam byla pohřbena, byla pryč. Nemeškal jsem a jel jsem sem. Navíc...“ ztišil hlas. „Mám pocit, jako bych měl obrněnce zpátky. Ovšem, kolik mi v tom případě zbývá let... Nevím... Proto bych tě chtěl poprosit... Abys svolala skauty. Nejlépe legii. Nemyslím si, že by s tím policie něco udělala. I když každá ruka dobrá...“
„Svolám koho půjde. Ambasadoři se vrátili před pár dny. Tohle se musí vyřešit. Zkusím zavolat i Yaegeristy,“ přikývla.
„Prozatím... Budu procházet město, kdybych něco viděl...“ vyhrkl Reiner.
„Buď opatrný,“ špitla.
„Prosím tě. Strach by měla Krista Lenz. Nemyslím si, že by jej měla mít královna Historia Reiss...“ řekl a aniž by počkal na odpověď, vyrazil pryč.
Už při odchodu z hradu měl však pocit, jako by byl sledován. Nemohl se jej zbavit.
V tom však vrazil do záhadné osoby, zahalené v dlouhém plášti s kapucí a jeho oči se setkaly s tyrkysově modro-zelenýma. Zalapal po dechu. Tyto oči znal. Věděl komu patří, ale nechtěl tomu věřit. Jak bylo možné, že byl naživu a proč byl tady? Polkl, když viděl krev, kapající zpod dlouhého černého rukávu. Teď už měl svou odpověď, jen nevěděl, co dělat. Ne s ním před sebou. Pokud by udělal chybu, mohl zabít tisíce lidí.
V šoku z něj vypadlo jen jediné slovo, se silným podtónem strachu.
„Erene...“