Stejný příběh, jiný den

Stejný příběh

Už je to přes dva roky od chvíle, kdy jsem poprvé přiznala, že něco je jinak. Je to přesně rok od chvíle, kdy mi to všechno došlo. Je to týden od okamžiku, kdy se to odehrálo znovu a je to přesně jeden den od noci, kdy jsem na vše chtěla zapomenout. Ale jako obvykle to nebylo nic platné. Ty myšlenky jsou tu stále a občas mám pocit, že už se to nikdy nevyřeší. Existuje jen jedno řešení. Smrt.

Je neděle prvního října a já sedím v pokoji na posteli a tiše pláču. Jsem opřená o zeď, nohy mám pokrčené a čelo opřené o kolena. Ruku mám před pusou a snažím se nevzdychat, aby mě nikdo neslyšel. Přeci nejsem ta slabá. Nesmím zklamat. Slzy mi tečou po tváři a můj hysterický pláč mi nejde zastavit. Nevím, co mám dělat. Je to záchvat paniky? Občas se mi to stává, to je pravda, ale proč zrovna teď. Teď, když se to nejmíň hodí. Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo.

Slyším kroky. Poznám, že po schodech jde otec. Začínám panikařit. Jestli mě takhle uvidí, bude následovat totální peklo. Jako vždycky, když mě nachytá v tomhle stavu. „Rachel. Ty svině, neslyšíš, že na tebe volám?! Seš úplně hluchá? Co si o sobě vůbec myslíš?!" řval po cestě do mého pokoje a byl vzteky bez sebe. Nemohla jsem dýchat a hlas se mi neskutečně třásl. „Promiň. Prosím, promiň." bylo to jediné, co jsem ze sebe vypravila, když můj otec vtrhl do mého pokoje. Vyděšeně jsem vstala z postele a utřela si slzy. Jakmile jsem ho spatřila, věděla jsem, že je zle. Peklo začíná. Zvedl ruku a praštil mě. Absolutně bez zaváhání. Srazil mě na zem, kopnul do mě a odešel. „Ty mrcho, co si o sobě vůbec myslíš!" křičel, když šel po schodech dolů zpět za mojí matkou.

Ležím schoulená v klubíčku a brečím. Tentokrát už nahlas. Je mi jedno jestli mě uslyší. Ať klidně přijde znovu. Už je mi to jedno. „Do prdele, proč zase já. Ku*va. Do hajzlu." sáhla jsem si na hlavu. Teče mi krev. Při pádu na zem jsem se totiž praštila o roh postele. Bolí to, tak moc to bolí. Snažím se vstát, ale příšerně se mi motá hlava. Chytám se o zeď a jdu do koupelny, která je vedle mého pokoje. Opláchnu si obličej a podívám se na sebe do zrcadla. Vypadám jako totální troska. Takhle mě nikdo nesmí vidět. Nikdo. Nikdy.

Dala jsem se trochu dohromady, učesala si vlasy a utřela krev z rukou a z obličeje. Převlékla jsem se do čistého a trochu se namalovala. V tu chvíli mi to došlo. Je tu ticho. Nikdo není v domě. V hlavě jsem se tiše zaradovala, ale abych se přesvědčila, že je tomu opravdu tak, opatrně jsem sešla ze schodů do kuchyně. A opravdu. Nikdo tu není. Konečně jsem se mohla v klidu najíst a jít se učit. Je mi patnáct, takže zítra musím do školy. Došla jsem zpět do pokoje a chtěla jsem se do toho dát. Zítra totiž píšu důležitý test a nesmím ho pokazit. Nesmím. Pokud ho pokazím, historie se bude opakovat a věřte mi, nebude to nic příjemného. Doslova to bude boj o holý život. A to si opravdu nedělám legraci.

Sedím nad tím už hodinu a vůbec mi to nejde do hlavy. Nemůžu se soustředit, jsem unavená a bolí mě hlava. Hlava mi doslova třeští. Začínám se celá třást. Nevím, co přesně se mnou je, ale cítím, že to nedopadne dobře. Zvedám se ze židle, ale příšerně se mi motá hlava. Mám pocit, že každou chvílí upadnu na zem a nebudu se moci zvednout. Udělám opatrně krok vpřed. Najednou mám černo před očima. Padám k zemi. Z toho okamžiku si už vůbec nic nepamatuji. Vůbec nevím, co se dělo. Jen to, že jsem se probudila v nemocnici, kde nade mnou stál doktor a Sabrina, moje nejlepší kamarádka. „Proboha Rachel, co to zase vyvádíš?! Jsi normální? Vždyť jsi skoro umřela." vychrlila na mě. Vyděšeně jsem se na ni podívala. Pak jsem odvrátila pohled na doktora a pak zase zpět na ni. Byla jsem příšerně zmatená. Vůbec jsem nechápala, co mi právě řekla. Podívala jsem se na doktora a ten mi začal vysvětlovat, co se stalo. „Slečno, předávkovala jste se toluenem. Vůbec nechápu, jak je to možné, protože vědomé nebo cílené dávkování této drogy je téměř nemožné. Víte, jak se vám to mohlo stát?" V tu chvíli mu do řeči skočila vyděšená Sabrina, která měla na srdci jen jednu jedinou otázku: „Byl to on? Že to byl on? Ta svině..." Myslím, že se tam strhla hádka. Nevím, myslím, že jsem zase omdlela. Nic si nepamatuji.

Uběhl týden a já se konečně dostala z nemocnice domů. Teda úplně domů ne. Na nějakou dobu jsem se nastěhovala k Sabrině, protože po tom, co doktorům řekla, co se děje u nás doma, usoudili, že to tak bude lepší. Její rodiče se ke mně chovají jako k vlastní. Už dříve jsem u nich byla téměř více než doma, ale teď? Teď je to definitivní. Cítím se tu v bezpečí jako nikde jinde. Postupně začínám chodit do školy a taky na tréninky. Už mi to moc chybělo. Atletika byla skoro celý můj život. Atletický ovál bylo místo, kde jsem se cítila dobře ačkoliv jsem tam často potila krev. Trenéři mě vždycky podpořili a byli tu se mnou i v nejtěžších momentech. Pomohli mi, když to bylo potřeba a kamarádi mě nikdy nezradili. Neskutečně se na ně vždycky těším.

„Rachel, je mi to líto, ale vaši tě začali shánět. Myslím, že budeš muset domů. Ale neměj strach, kdykoliv k nám můžeš přijet. Máš tu dveře otevřené." Bylo vidět, že ji to mrzí. Sabriny mamka je strašně zlatý člověk. Objala mě, otřela mi slzy a pomohla mi sbalit. Cestou k autu jsme se srazily se Sabrinou. Vůbec nechápala, co se děje. Upřímně se mi od nich vůbec nechtělo. Je to neskutečně krásný pocit chodit po škole domů a nemít strach z toho, co se stane. Celý život žiji v nejistotě a ve strachu, že mě zabije. Kolikrát jsem se o to pokusila sama, ale vždycky mě zachránila jedna jediná osoba, Sabrina. Dlužím ji neskutečně moc. Zachránila mi život.