The smell of night. [CZ - shortstory]

Část příběhu bez názvu

Nervozně jsem poklépávala svými zmrzlými prsty do okraje dřevěné lavičky a čekala až se stane něco zajímavého.
Ale hned jsem se v duchu napomenula, protože se logicky v pulnoci, v centru města nic moc nestane.
Když kolem mě konečně někdo prošel, ve většině případu to byl opilý nácek vracející se z dětské párty.
A slyšela jsem pár slizských poznámek na mou maličkost, ze kterých jsem se zachvěla znechucením.

Od prvního pohledu jsem musela vypadat, jako když vyhlížím určitou osobu, nebo že čekám na někoho, kdo už nikdy nepřijde.

Skutečně jsem si tak v určitých chvílích připadala, protože jsem hleděla do tmy a hledala obrazce, které se mi před očima zjevovaly.

Určitě teď vypadám jako blázen, ale s maminkou jsme to tak dělávaly, tma je zajímavý ukaz, umožní vám vidět věci za dne neviditelné, spolu s mou maminkou - Rose - jsme hledali zvířátka, ze kterých jsme následně vymýšleli pohádku.
Milovala jsem takové večery, protože všude okolo mě panovala pohoda rodinného štěstí.

A právě to jsem teď dělala, s tím rozdílem že sama, bez maminky která mi vždy připomínala, že vidět draky je naprosto normální i když mi v životě budou ostatní tvrdit že není, tak je.

Čekala jsem na okamžik, kdy se v mostečním pruchodu zjeví obrys osoby mé usnívající maminky, od její smrti jsem posledních pár týdnu nedělala po nocích nic jiného.
Má to pro mně zvláštní sentimentální význam a už mi nezbyl nikdo ,s kým bych takové věci mohla podnikat.
Noc mi byla milejší než-li den.
Zvláštní čerstvá vůně všeho kolem.
Nemohli jste zjistit, jestli cítíte kytky, něčí voňavku, nebo jídlo, protože jste nic neviděli a když nic nevidíte, musíte si představit co si myslíte že to asi je. V tom je skryté to kouzlo.
Nevědět, ale přestavovat si.

Mé černé havraní vlasy se ztrácely v kontrastu černé barvy, která mne obklopovala, přísahala bych, že nejsem v té tmě s mým černým oblečením ani vidět, ale skutečnost byla zřejmě jiná.

"Proč tady sedíš tak sama?"
Ozval se hlas předemnou, ta osoba se zdála být milá, žádný alkoholový podton, zádné slizské poznámky, prostě jen normální, formální otázka, která si zasloužila odpověď.
"Prozkoumávám tmu." Odpověděla jsem popravdě bez ohledu na to, jak bláznivě to zní.

"Naučíš mě to?" Zeptal se znovu ten hlas, žádná známka humoru, vážná otázka.

"Ráda."
Přišel ke mně, chlapec zahalený v černé mikině a přisedl si.

"Prostě jen hleď před sebe, dýchej vůni noci, zavři oči a vnímej obrazce, tma tě bude pomalu pohlcovat, hladit, vžiješ se do ní a i ty se nakonec staneš tmou."
"Stanu se tmou?" Zeptal se vážně.
"Je to nezbytný krok k tomu se ji naučit zkoumat." Odpověděla jsem znovu popravdě.
"Dobře." Odpověděl mi taky.

A tak jsme seděli o půlnoci na lavičce, dýchali vůni noci a vnímali to, co v nás tma zanechávala.