Zatajila jsem dech a čekala na poslední sekundy svobodného života. Zvuky mi napovídaly, že začali prohledávat okolní keře. Nemám na vybranou. Kdybych se pokusila utéct, doženou mě. Když tu zůstanu, najdou mě. Není cesty zpět. Smířená se svým osudem jsem zavřela oči. Věděla jsem, že zanedlouho dojde i na "můj" keř. V tu chvíli mě zachránila srnka či co, která si nyní lovců asi také všimla a dala se seschlými praskajícími větvičkami na útěk. Lovci si ji se mnou spletli. "Honem, tamhle běží" pronesl jeden z mužů a jal se jí pronásledovat. Druhý ho bez čekání následoval. "Ta malá mrcha" vydechl poslední muž a dal se za hlasitého sípání do běhu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byli pryč.¨
Dvěstě devadesát sedm, osm, devět, třista. Dopočítala jsem a pomalu se poprvé odvážila vystrčit hlavu z nitra keře. Zamrkala jsem, aby se můj zrak přizpůsobil světle v lese, ve kterém bylo přece více světla, než v útrobách keře. Lovci nebyli v dohledu. Narovnala jsem se, protáhla si končetiny ztuhlé mým dlouhým pobytem v keři v ne moc pohodlné pozici a oprášila si oblečení. Když jsem tak učinila, zamířily mé kroky zpět, ven z tohoto odpornéhoa vlastně i dost strašidelného lesa. Ale i tak mu musím být vděčná za tak skvělý úkryt.
Když jsem neběžela co mi síly stačily, dostat se zpět do dubového lesa trvalo déle než jsem očekávala. Při procházení po prašné pěší cestě jsem uslyšela zařehtání. Koně lovců! Museli je tu někde nechat, proběhlo mi myslí. Začala jsem přemýšlet, ze které strany se řehtání ozývalo a rozhlížet se. A opravdu, opodál na mýtince stál kůň, vysoký grošák. Musel patřit lovcům, poznala jsem hned podle výstroje. Ale byl sám. Zbylí dva koně se museli zaběhnout jinam. To došlo asi i hřebci. Nepokojně pochodoval po mýtině a nervózně pořehtával. V očích se mu zračilo bělmo, hlavu měl vysoko zdviženou, uši nastražené a roztažené chřípí hledalo pach jeho "bratrů" nebo pána. A já doufala, že ani jeden nejdou na blízku.
Po chvíli pozorování přemohla strach zvědavost a já se pomalu vydala ke koni. "Hodný kluk" pronášela jsem s rukou nataženou před sebou. "Neboj se, já ti nechci ublížit maličký". Hřebec si mě nedůvěřivě prohlížel. Sklopila jsem zrak do země na znamení, že mu opravdu echci ublížit. Pár metrů od něj jsem se zastavila a sklonila ramena. Teď už byla řada na něj. Zbývá jen počkat. Uslyšela jsem jeho odfrknutí. Hned potom následovaly pomalé, nejisté kroky. Pak se zastavily. Hledala jsem odvahu zvednout oči. Tak jsme tam tak stáli, já a on, na vzdálenost natažené ruky.
**Na podruhé tu máme krásných 418 slov, chtěla bych se vždycky držet alespoň okolo těch 400, ale víme neslibuji. Pac a pusu Neli**
ČTEŠ
Pořád sama
Fantasy*příběh vyprávěn z první osoby* Jsem to jen já. Už jsem si zvykla, že jsem sama proti celému světu. Oni mi totiž nerozumí, nechápou. Jak by také mohli? Nikdo z nich se mě ani nesnaží pochopit, a proto jsem sama, pořád sama. Ale s ním už bych nemusel...
