Pořád sama

(4)

Netrvalo dlouho a k řece jsme opravdu dorazili. Miluji svůj šestý smysl. Jediný problém byl, že část řeky ke které jsme se dostali nebyla vůbec průchozí. Vysoké břehy, zprudka zurčící voda a ostré kameny hrozily nebezpečím. To mi za to nestojí. Vydala jsem se tedy po proudu řeky, doufající v brzký nález brodu, nebo alespoň části řeky, která bude trochu schůdná. Největší starosti mi ale dělala neznámá poloha lovců a pomalu se stmívající obloha. Kvůli útěku před lovci jsem naprosto ztratila pojem o čase. Ani nevím jak dlouho jsme šli, krok za krokem, kopyto míjející jiné. Střídavé unavené oddechy mě nebo Oriona. Je zvláštní mu takhle říkat, když se doteď vlastně jmenoval jinak. Před pár hodinami jsem ho ještě neznala a nyní jsem mu svěřovala svůj život. Bylo štěstí, že mě hřebec bez okolků přijmul jako nového společníka. 

Nevím jak dlouho to bylo od chvíle, kdy jsem přišla k řece a vydala se po proudu řeky, která se ale za žádnou cenu neuklidňovala. "Jak dlouho ještě?" ptala jsem se sama sebe. Orion jen odfrknul a pohodil hlavou. Jako by mi rozuměl. Chtěla jsem ještě něco dodat, když v tom ticho přerušované jen zurčením vody a zvuky přírody protnul cizí zvuk. Zatáhla jsem Orionovi za otěže, abych zastavila jeho rozvážné, ale přesto doslechnutelné zvuky.Ne, to nemůže být pravda. Dnes už ne, prosím. Přesto moje prosby nebyly vyslyšeny a já jsem zaslechla zase ten odporný hlas. "Já už na to nemám, trmácíme se tu pěšky celé hodina, zatímco ta malá mrcha dávno sedí někde daleko schovaná a vysmívá se naší  hlouposti" láteřil starý lovec. Kdyby jen tušil, že mu ta malá mrcha ukradla koně. A není schovaná někde daleko, ale jen pár set metrů od něj. "Co kdyby jsme se na to prostě dneska už vykašlali a vydali se do nějaké blízké krčmy?" navrhl plán druhý, musela jsem s ním souhlasit. "Dobře, ale jen pro dnešek, víš doufám co by nás postihlo, kdyby se král doslechl o našem neuposlechnutí jeho rozkazu." oddechl si hlavní lovec. "Co, ten starý blázen? Nevšiml by si nás, ani kdyby jsme se mu místo trčení tady povalovali na hradě. Je posedlý vyvražděním každé čarodějnice a každého mága, že už je vidí všude" šklebil se mladší, přesto ne nějak pohledný lovec. Na pohled se mi vyloženě hnusil. Ale možná mám jen zkreslený pohled, vzhledem k tomu, že mě očividně nepřijeli jen zajmout, ale i zabít. Po chvíli promluvil starší "Sám víš, že tohle není obyčejná bába kořenářka, která se vyzná v bylinkách a stačí ji upálit na hranici a je klid. Přesto tu trousíš takovéhle bláboly. Mohl by jsi být zajmut za vlastizradu. A navíc" zasekl se uprostřed věty, protože si jich nejspíše právě všiml i Orion. Nervózně přešlápl a pak hlasitě zaržál. Do prdele. Lovci ho museli slyšet také, protože jsem slyšela náhlý rozruch. Do prdele, do prdele, do prdele. Trhla jsem Orionovi otěží, otočila ho na místě a vystřelila kupředu. Zvedla jsem se v sedle, abych byla lehčí a kopanci pobízela hřebce k rychlému cvalu. Teď se rozhodně nenechám chytit. Běželi jsme tryskem, až se mi kolem hlavy míhaly jen obrysy. Nebyl čas se rozhlížet...

**Dneska krásných 500 slov a udělala jsem to "trochu" dramatické. Chtěla bych přidávat takhle dlouhou kapitolku skoro každý den, ale uvidím podle času a nálady. Doufám, že se vám kapitolka četla hezky. Ještě přemýšlím, jestli mám romantickou linku přidat dříve nebo později? Dejte vědět do komentářů ;)                                                                                                                                       Pac a pusu, Neli **