Stopařka

21.kapitola 1/2

Tak jsem nakonec něco napsala :D Ale bohužel mám první polovinu, což je lepší než nic :D Ještě to nevím jistě, ale možná ještě večer dodám pokračování. Děkuju za komentáře. Dokopalo mě to k napsání tohohle ;) A už se dejte do čtení, snad se vám bude líbit ;)

Žádné otravné klepání na dveře mého pokoje mne neprobudilo. Prostě jsem nespala. Možná na hodinu jsem dokázala zavřít oči. Nešlo to. Myšlenky se mi honily hlavou. Co bude dál?... Moje se prohnula pod mojí váhou, když jsem na ní dosedla a mé dlaně pomalu otevřely papír s dětskou kresbou. Dívala jsem se na ní. Na Alexe a mě. Připadalo mi, že po hodině zírání bych měla znát každý tah, každý odstín barvy, ale stejně to bylo pokaždé jiné. Má záda se dotkla matrace po celé délce a já si kresbu přitiskla k hrudi. Vnímala jsem jemné brnění v konečcích mých prstů, představovala si Alexovu tvář, jeho úsměv, oči, objetí, které mi tenkrát daroval a pak jsem cítila, jak se celá kontrola mého těla vytratila a já upadla do bezvědomí.

***

Silně jsem vydechla a dopadla na všechny čtyři do měkkého materiálu. Moment měkkého?... Lapala jsem po dechu. Tohle bylo až příliš rychlé a já se nemohla zorientovat. S uklidněním dýcháním jsem otevřela očí. A zírala na koberec s tygřím vzorem. Zvedla jsme opatrně hlavu. A přivítalo mne černobílé okolí. Ale co jsem nečekala bylo prostředí nějakého pokoje. Nábytek, zdi, obrazy, stolek jen kousek ode mne a pár křesel. Kde to sakra jsem?... Nestávalo se mi často, abych se dostala do pokoje v nějakém domě, nebo bytě. Vstala jsem a začala se rozhlížet. Tohle musel být obývací pokoj. Byly zde křesla, televize, jednoduché skříně se skleněnými vitrínami a krb. Byl vyhaslý, ale nevadilo mi to. Nic jsem necítila, ani nemohla slyšet a jediné vysvětlení jsem nechápala. Zase jsem to pokazila... Soustředila jsem se na Alexe, tak co tu dělám?....Jen kousek ode mne bylo okno. Udělala jsem několik kroků, abych nahlédla ven a údivem jsem si přitiskla ruku na ústa. Tohle bylo vysoko. Hodně vysoko. Vypadalo to na hodně vysoký mrakodrap. Vůbec jsem nepoznávala tohle místo. Nikdy jsem neviděla tuhle část města. Kde to jsem?...Odstoupila jsem od okna pryč a co mi padlo do oka byla krbová římsa. Zvláštní, jak je krbová římsa u všech skvělé místo pro fotografie. Co mne ale zaujalo tady nebyly fotky. Byl to prostředek římsy a vůbec mne netěšilo, co vidím. Nádoba, která stála uprostřed....urna. S pohledem upřeným na černou schránku jsem se sunula dopředu a zatajovala dech. Na obou koncích římsy stálo několik napůl vyhořelých svíček a hned kousek vedle černě zahalené fotografie. Byly to fotografie se stejným motivem. Od přímo batolecího obličeje k obličeji chlapce s černými vlasy a modrýma očima, zachycený v různých situacích. Prstem jsem přejela nad rámem jedné z fotografií a pak jsem se znova podívala na urnu....nápis se jménem...Benjamin Hutchins. Uložila jsem si jméno do paměti a stáhla ruku zpět. Nevím, kolik času ještě mám, než mě to vtáhne zpátky. Z tohohle pokoje vedly tři dveře, jedny z nich byly zavřené, ale zbylé dva východy ne. Vyzkoušela jsem ten na kraji a vešla do prostorné kuchyně. Spotřebiče a kuchyňská linka vypadaly hodně draze, nikde nebylo ani smítko. Tohle bylo zbytečné, nebylo ti nic, čeho bych se mohla chytit. Vrátila jsem se zpět do obývacího pokoje a nahlédla do další místnosti. Zamračila jsem se nad stylem nábytku. Ten pokoj vypadal dětsky, rozdělený na dvě poloviny. Dva psací stoly, dvě postele, skříně...všechno dvakrát, až na styl výzdoby. Pravá polovina byla plná autíček, letadel, plyšáků, zatímco ta druhá byla doplněna panenkami, tužkami. Jako pro dívku a chlapce. Mé nejisté kroky se nejdříve zaměřily na postel vpravo. Byla obsazená a osoba pod ní byla pečlivě zachumlána pod peřinou. I když jsem nemohla slyšet své výdechy, byla jsem na pokraji úděsu. Malá hlava s havraními roztřepenými vlasy vykukovala z pod peřiny. Přestala jsem dýchat. Alex!.... Ustoupila jsem několik kroků zpět, jak jsem nemohla uvěřit. Alexi!...Má ruka se automaticky natáhla, abych ho probudila, ale prošla naprázdno. Spal klidně pod peřinou a klidně oddechoval. Našla jsem ho. Chtěla jsme brečet radostí, ale celým mým tělem prošel pocit, jako bych měla zvracet. Prošel mi od konečků prstů u nohou až do hlavy. Poklesla jsme tím pocitem k zemi a když jsem otevřela oči a zvedla hlavu viděla jsme před sebou přešlapovat malou holčičku, kterou jsme okamžitě poznala..Holly Parkerová. Měla krátkou noční košili a v ruce svírala plyšovou chobotnici. Ustaraně se dívala na Alexe než k němu pomalu natáhla ruku. Zděsila jsem se. Ne, nevím kde jste!..... Ale bylo pozdě. Holly Parkerová zatřásla s Alexovým ramenem a já cítila, jak mne divná síla vrací zpátky. Našla jsem je...

***

Vymrštila jsem se šokem na své posteli a hmatala kolem sebe. Alexi!....Jemné světlo pronikalo do mého pokoje a já se vzpamatovávala ze šoku. Kresba ležela na zemi hned vedle postele. Nebyl čas na čekání. Musím je najít a to ihned. S odhodláním jsem na sebe hodila čisté věci a svojí bundu rychlostí světla a vyrazila na chodbu. Má pěst tloukla na první dveře hned vedle mě.

„Audrey, Meghan!....Vstávejte, potřebuju vás do deseti minut v Zašívárně!"

Za dveřmi se ozvala dvojice zamrmlání a já pro jistotu znovu zabušila na dveře, pak následoval pokoj Cama a Ethana, zopakovala jsem svůj postup.

„Ethane, Came, vstaňte! Mám něco důležitýho!"

Z pokoje s enic neozvalo, což bylo zvláštní, ale nechala jsem to být. Zbýval tylerův pokoj.

„Tylere?! Za osm minut buď v Zašívárně a vezmi sebou svůj notebook. Budeš ho potřebovat!"

Cítila jsem se jako nabitá energií. Mám cíl. Stejný cíl pro Holly Parkerovou i Alexe. Zbývala mi jen Brittany Foxová. Se vší silou jsem rozrazila i těžké dubové dveře do Zašívárny. Přišlo mi, jako bych tu nebyla věky. Rychle jsem roztáhla závěsy, odtáhla křesla a připravila stůl, než jsem se svalila na celou pohovku ve chvíli, kdy se dveře znovu otevřely. První vešel Ethane. Měl na sobě volné oblečení a vypadal rozespale. Vlasy mu trčely do všech stran a místo pozdravu mávnul. Z ním vklouzla do pokoje Audrey, která si upravovala své brýle a pak Meghan, která měla prakticky zavřené oči a spala v chůzi, ale i přesto svírala v ruce hřeben a česala se. Pak přišel i Tyler. Pod paží držel v ruce svůj notebook a byl jediný, kdo se usmíval, když položil notebook na stolek naproti mě a zapnul.

„Doufám, že máš něco fakt důležitýho. Pro nikoho jinýho bych tak brzo nevstával."

Opětovala jsem Tylerovi úsměv a nechala ho posadit se vedle mě, ale v bezpečné vzdálenosti. Ostatní zaujali obvyklá místa, až tedy na jedno. Zamračila jsem se na stále zavřené dveře.

„Cam nespal v pokoji. Vůbec tam nebyl a nepřišel, když jsem se vrátil."

Dala jsem Ethanovi tázavý pohled a zavrtěla hlavou. Tohle není dobrý... Ukázala jsem na počítač na stole a vstala.

„Fajn, dojdu pro něj. Myslím, že vím, kde bude....vy zatím zkuste najít něco o Benjaminu Hutchinsovi."

Nikdo mi nebránil, když jsem mířila ke dveřím. Svým způsobem jsem byla naštvaná na Cama. To, co se stalo včera nebylo nejlepší, ale jeho reakce mě zaskočila.

„Buď na něj milá, jo?...Hodně štěstí."

Audrey jsem tuše uslyšela, až u dveří, ale napůl jsem se otočila. Všichni mě pozorovali a neuhnuli pohledy, jako dřív, když jsem je nachytala. Audrey se maličko usmívala a přikývla. Já taky. Neboj, Audrey.....štěstí se bude hodit. A s cílem najít Cama jsem odešla míříc rovnou na jediné místo.

Tak usekla jsme to asi v blbé části :D xD Ale já musela :) tak se nezlobte. Budu ráda zase za nějaké vyjádření nebo votes ;) Děkuju vám, Stopařka je teď na 21.místě v žebříčku a já z toho mám hroznou radost, i když tohle hodnocení moc neberu (je mi to jedno, kde bude, hlavně, že to stále někoho bude bavit číst :3)