A To Všechno Kvůli Bonboniéře

Kapitola 1: tramvajová zastávka

Neděle 17. prosince 2O23, 17:34

Venku mrholilo, a už byla tma. Lidé po chodnících chodili jak tučňáci, aby se nesmekli po náledí, a nadávali, jak jim padají vločky do očí, zatímco já jsem seděla pod střechou tramvajové zastávky na Andělu a čekala jsem na tramvaj číslo 4, která mě měla dovézt domů. Vracela jsem se z nákupu vánočních dárku pro rodinu a kamarády. Tramvaj mi měla jet za 10 minut, a tak jsem si rozepla batoh, a vyndala snickersku, abych aspoň trošku zahnala čas. Rozbalila jsem ji, ohrnula jsem obal a kousla jsem si do ni. Celé zuby jsem měla zalepené od karamelu, ale moc jsem si na ni pochutnala. „Už jen 6 minut, trochu to přece jen utíká" říkala jsem si potichu pro sebe, když už jsem měla snickersku skoro snězenou. 

Vtom na zastávku přišel mladý kluk. Byl hodně vysoký, řekla bych asi tak metr osmdesát, měl hnědé, husté kudrnaté vlasy, šikmé šedo-zelené oči a červené vymrzlé tváře. Byl moc roztomilý. Ale stále se rozhlížel kolem, vypadalo to, jako by něco, nebo někoho sháněl. Pak se na mě otočil a skoro se za mnou rozeběhl. Byl asi ve stresu. „promiňte slečno, nerad vás otravuji, ale nemáte náhodou 10Kč na půjčení?" Promluvil nakřáplým hlubokým hlasem. „Na půjčení? To myslíte vážně?" Rozesmál mě. On se na mě jen zmateně koukal a přikyvoval hlavou. „Když mi nevrátíte 10Kč, tak to mě opravdu nezabije." řekla jsem a začala jsem v batohu šmátrat pro peněženku. „Jste zlatá, děkuji." řekl ten mladík. Jenže jak jsem hledala peněženku, nějak jsem ji nemohla najít. A po chvíli jsem zjistila, že ji nemám. „Asi jsem jí nechala v Mekáči..." řekla jsem si pro sebe potichu a podívala jsem se na toho kluka. On otráveně zakroutil očima a prohlásil: „Tak tam půjdeme spolu." To byl ale vlezlý kluk. A asi na mně bylo poznat, že si to o něm myslím, protože se hned začal obhajovat: „Jste jediný člověk, který je ochotný mi těch 10Kč půjčit. Jste moje jediná naděje, nikoho jiného už asi nenajdu, tak se bojím, že mi někam zdrhnete." Nechápala jsem, na co těch 10Kč tak potřebuje, ale neptala jsem se. Zřejmě by ho to jen zdržovalo. Už jsem se zvedala, že tedy půjdeme, ale vzpomněla jsem si, že mi má vlastně za malou chvíli jet tramvaj, a další jede až za půl hodiny, o víkendu to nejezdí tak často, jako o všedních dnech. „No ale počkejte, mně má jet za 3 minuty tramvaj, a další jede až za 30 minut..." „tím se neobtěžujte. Hodím Vás domů." nabídl mi. Rodiče mi vždycky dokola opakovali, že se nemám bavit s cizími lidmi a už vůbec s nimi někam jezdit, ale ten mladík působil mile a nevinně, a tak jsem to zatím nechala běžet. „Třeba nám to zabere půl hodiny a akorát mi pojede další." říkala jsem si v duchu a neřešila jsem to. Tak jsem se tedy už rozhodnutá zvedla a šli jsme do obchodního centra Smíchov. 

„Stává se Vám to takhle často, že zapomínáte úplně zbytečné věci, jako je třeba peněženka?" zeptal se mě, když jsme vešli dovnitř. „Vám se často stává, že otravujete lidi v Praze, aby vám dali 10Kč?" chtěla jsem ho odpálkovat. A taky se mi to povedlo - nastalo mezi námi chvilkové ticho. To se prolomilo až ve chvíli, kdy jsme stáli na druhých eskalátorech. „Jsem Eliot mimochodem." představil se mi. „Jo, já Ema. Těší mě Eliote." a opět nastalo ticho. Já jsem to nevydržela a už jsem se musela zeptat: „Promiňte, ale já se prostě musím zeptat. Na co tak urgentně sháníte 10Kč?" Ušklíbl se a poškrábal se ve vlasech. „Včera jsem měl domluvenou schůzku s jednou slečnou, jenže jsem na to tak trochu zapomněl, a tak to chci napravit tím, že za ní dnes dojedu a koupím jí bonboniéru, ale bonboniéra stojí 70Kč a já mám u sebe jen páďo a nějaké malinké drobné, co jsem našel v kapse" řekl a už jsme byli nahoře u Mekáče. „Jen kvůli nějaké blbé bonbonieře potřebujete 10 Kč? V Albertu mají malou bonbonieru ve tvaru srdíčka za 30!" byla jsem naštvaná. Ale pak jsem si řekla, že vlastně tak naštvaná být nemusím. Zastavila jsem se před pokladnou a řekla jsem mu: „Dobře promiňte, že jsem tak vyjela, jestli je to pro vás tak důležité, tak máte štěstí, že jste narazil na tolerantního člověka. Asi bych to udělala taky, kdyby šlo o mě." usmál se na mě a poděkoval mi. Na pokladně jsem se zeptala na mou peněženku, naštěstí mi ji tam schovali, takže jsem ji dostala zpět a opět jsme zamířili dolů. „Dáte mi tedy prosím těch 10Kč? Nechci za ní přijet opět pozdě." hned se ptal. Jenže já se rozhodla, že mu jí koupím za moje peníze. Neměla jsem žádné drobné. „No jedině že bych vám dala tisícovku. Nemám drobné, jsem zjistila. Pojďte. Koupím vám jí, a až se někdy zase potkáme, tak zase třeba něco v podobné ceně koupíte vy mně." řekla jsem a on souhlasil. 

Po 15ti minutách pobíhání po obchodním centru jsme konečně i s bonboniérou vycházeli ven. Jakmile jsme přešli přechod, zkontrolovala jsem čas, a měla jsem ještě 14 minut, a tak jsem se Eliota zeptala: „Vadilo by vám hodně, kdybych vás doprovodila k vašemu autu? Tramvaj mi jede až za čtvrt hodiny." Eliot se mírně usmál a rukou mi ukázal, ať jdu za ním. Šli jsme chvíli rovně podél vysokého bílého baráku a pak jsme zabočili doprava, kde stál Eliotův červený Mercedes. „Prosím, odvezu vás." Prosil mě stále dokola a já jsem se k tomu furt moc neměla. „Znám vás 5 minut a nehodlám nastoupit k vám do auta. Jste očividně starší než jsem já a mohl byste mě třeba znásilnit! Ani náhodou, jdu na tramvaj!" stála jsem si za svým a už jsem byla na odchodu, jenže Eliot mě chytil za rameno a pobídl mě, ať nastavím ruce. A tak jsem taky udělala. „Tady je moje peněženka, jsou v ní všechny doklady, i ty zbylé drobné.", dal mi do rukou peněženku. Poté vytáhl svůj telefon a sluchátka. „Tady je můj mobil, heslo je 1652, a tady moje airpody. Můžete mi věřit. Klidně si sedněte dopředu, nebo dozadu, jak chcete, hlavně už pojďte. Rodiče o vás musí mít v této zimě starost, a vy byste chtěla čekat ještě 10 minut v tomhle hnusu? Na té oplizlé zastávce, kde to smrdí bezdomovcema a chodník je namrzlý natolik, že by se na něm dalo bruslit?" Předvědčil mě. S těmi všemi krámy jsem si tedy nasedla na přední sedadlo spolujezdce a všechny ty věci jsem položila dozadu. Eliot zavřel dveře, nastartoval a jeli jsme. „Kam to tedy bude?" Zeptal se, když vjížděl na hlavní silnici. „Barrandov, já už vás tam nasměruju." odpověděla jsem a Eliot zapnul rádio. Začala hrát písnička Somebody That I Used To Know, a nejlepší bylo, že jsme oba dva bez váhání začali zpívat. A řeknu vám, zpíval nádherně. Jeho andělský hlas mě donutil přestat zpívat. Tak jsem se do toho zaposlouchala, že jsem úplně přestala vnímat. Představovala jsem si nás dva, jak sedíme na obláčku v nebi. Kolem nás poletují hvězdičky a jasně září. Měsíc vyjde na oblohu a náhle zapomeneme na gravitaci a pomalu se vznášíme k měsíci, který se na nás z dálky usmívá. „Emoo" křičí na mě z dálky jupiter a saturn, kteří se na nás usmívají. „Emo, haló, halóóó!" Aha, žádný saturn. To Eliot. Asi jsem nevnímala dost dlouho. „Já se lekl, že máte nějaký záchvat, nebo tak něco." vysvětloval mi poté, co jsem mu řekla, že jsem byla zamyšlená. „Máte překrásný hlas Eliote." „To samé jsem chtěl říct já o vás, ale jaksi jste nereagovala." oba jsme se zasmáli a mně bylo trochu trapně. Už jsme byli na dálnici. „Co takhle nějaký duet? Nechtěl byste?" Napadlo mě. „Prosimvás už mi tykejte. Cítim se jako děda." řekl a usmál se. „Dobře, jak si přeješ. Kolik ti vůbec je Eliote?" zajímalo mě. „18. Hádám, že ti bude míň, Emo." Podíval se na mě. „Kolik bys tipnul?" Chvíli přemýšlel a pak řekl, že mu přijdu na 15. „16." opravila jsem ho. Byl opravdu blízko. Asi musel mít hodně bohaté rodiče, když hned, jak si udělal řidičák dostal tak pěkného Mercedesa. Pak jsme si jen tak povídali, a řekla jsem mu, kam zabočit, aby mě hodil na náměstí. „Tady mě můžeš klidně vyhodit, to už dojdu." navrhovala jsem. „Co bys to docházela, když tě můžu hodit tak aspoň pořádně." stál si za svým a tak jsem ho tedy nasměrovala až k mému baráku. „Děkuju moc. Třeba se ještě někdy potkáme." řekla jsem a otevřela jsem dveře od auta. „Počkej, hele nedáš mi na sebe nějakej kontakt? Klidně jen instagram, nemusím mít nutně číslo, ale abych ti mohl napsat." Škrábal se na krku. Já měla v břiše motýlky. Chtěl na mě kontakt, abychom se ještě mohli vidět. To mě hodně potěšilo. „No tak počkej vteřinku." Sundala jsem si bágl a vytáhla z něj bloček a propisku. Napsala jsem mu tam můj nickname na instagramu. Papírek s instagramem jsem z bločku vytrhla a podala mu ho do ruky. „Děkuju moc. Měj se." Řekl a pak už se za ním zavřely dveře a odjel pryč. Měla jsem hodně zvláštní pocit, sotva jsem ho znala a vyvolával ve mně něco, co ještě nikdo doposud nevyvolal. Myslela jsem na něj celý večer v posteli, když jsem usínala. Stále mi v hlavě zněl ten jeho andělský hlas a to jak spolu sedíme na obláčku. A pak jsem usnula.