A To Všechno Kvůli Bonboniéře

Kapitola 2: Čekané oznámení

Úterý, 19. Prosince 2023, 15:09

Byla jsem doma a cvičila si písně na klavír. Měla jsem jít původně ven s kamarádkou, ale venku byla taková zima, že se nedalo ani vyvětrat, natož jít ven. Měla jsem telefon položený na klavíru v nabíječce, když v tom mi zabrněl. Stále jsem myslela na Eliota, a pečlivě jsem kontrolovala každé oznámení, co mi přišlo, ať už upozornění na to, že mám ve sluchátkách velmi vysokou hlasitost, nebo zpráva od paní učitelky. A tentokrát to byl opravdu Eliot. „Eliot Lisboa vám chce poslat zprávu", četla jsem na obrazovce svého telefonu a hned jsem na to klikala. „Ahoj, Tady Eliot s bonboniérou. Neruším, ?" Napsal. Začala jsem trochu panikařit. Nechtěla jsem odepisovat, ale zároveň jsem moc chtěla. A tak jsem odepsala: „Ahoj Eliote, nerušíš, jak se máš?" a naše psaní probíhalo následovně:

„Mám se fajn, co ty Emo?"

„Já se mám taky docela fajn.

„tak to je super. Jsi ještě ve škole?"

„Nene, už jsem doma a cvičím na klavír."

„Hele máš teď čas? Nesešla by ses se mnou za 15 minut na Andělu?"

„Samozřejmě, že mám čas!" řekla jsem si sama pro sebe a telefon jsem hodila na postel. „Mami? Můžu jít ven prosím?" ptala jsem se maminky v obývacím pokoji. Chvíli si mě prohlížela, a pak se zeptala: „S kým? A kam chcete jít? A v kolik se vrátíš?" Chvíli jsem přemýšlela, na co odpovím jako první. „Jdu s kamarádem, budeme asi na Andělu a měla bych se vrátit do osmi." Bylo vidět, že mě mamka s nějakým kamarádem pustit nechce. Ale chvíli jsem ji prosila, a polevila. O 15 minut později už jsem stála na zastávce a čekala na Eliota. Byla ještě větší zima než předtím, a byla velká chumelenice. Měla jsem kapuci a ještě šálu. Jediné, co jsem v tu chvíli slyšela, byl ten silný vítr. „Emo!" Ozvalo se za mnou a já se otočila. Proti mně šel Eliot v plné kráse. Měl krásný černý kabát, šálu a kulicha, ze kterého mu vyčuhovaly ty jeho nádherné kudrnaté hnědé vlasy. Mával mi, abych ho v té mlze a chumelenici viděla. Hned jsem mu šla naproti. „Ty chceš být v tomhle hnusu venku?" Ptala jsem se ho po chvíli. „Jasně že ne, chci tě vzít na jedno místo. Pojď!" Zakřičel a natáhl ruku směrem ke mně. „Mám se jí jako chytit?" říkala jsem si v duchu. Chvíli jsem na to civěla. „Tak už se chyť a pojď, mám pod nosem omrzliny!" Zakřičel a já se tedy chytla. Měl hrozně hebké ruce. Sice studené, ale hebké jako bavlnku. Chvíli jsme ťapali na tom namrzlém chodníku, a pak jsme přišli před červený vysoký panelák. V tu chvíli jsem mu ruku pustila. Eliot nahmatal v kapse u kabátu klíče, a čipem otevřel vchodové dveře. Byli jsme vevnitř. „Tady bydlíš?" Zeptala jsem se. „Já ne. Můj strejda. Ale mám klíče od jeho baráku, protože bydlím daleko, ale studuji v Praze, tak abych u něj mohl někdy přespat. Prakticky mi poskytuje rodinný internát." Zasmál se a mně to rozesmálo taky. „To je od něj moc hezké." odpověděla jsem. Trošku jsem se bála, že chce jít do jeho strejdy bytu a tam být, ale doufala jsem v to, že to tak nebude, a naštěstí to tak nebylo. Sjeli jsme výtahem do patra číslo -1, tedy do garáží. Za chvíli se dozvíte proč. Nejdřív jsem nechápala, ale když si Eliot z kapsy vytáhl malý reproduktor JBL a řekl mi, že je tu skvělá ozvěna, hned jsem věděla. „Dáme to Somebody That I Used To Know?" Zeptal se, a já hned bez váhání a rozmýšlení zakývala hlavou. Písnička začala hrát. Úplně mi to připomnělo tu chvíli v autě a moje snění o obláčku. A pak začal zpívat. Opět mi ušima zněl ten andělský hlas z nebe. Jen jsem nechala oči zavřené a vlnila jsem se do rytmu. „Teď bude tvoje část." řekl v mezihře a já o pár sekund později začala zpívat. Koukala jsem přitom Eliotovi do očí a ten se usmíval a červenal. No a pak to začalo. Část, kde zpívají oba. Naše hlasy do sebe pasovaly jako puzzle. Já se přizpůsobovala jemu a on zas mně. „Zavřete huby a běžte si to dělat někam domů hergot!" Zakřičel někdo. Eliot hned stopnul písničku a oba jsme se otočili za křikem. Stál tam starší pán s odpadky v rukou a vypadalo to, že je jde vynést, ale asi úplně neměl náladu na dva zpívající random teenagery v garáži. „Moc se omlouváme." řekla jsem a šli jsme z té garáže pryč. „Pan Šalda dnes neměl dobrou náladu..." pronesl Eliot, když jsme byli znovu u hlavního vchodu. „No to teda neměl.." prohlásila jsem já. Bylo mezi námi chvíli ticho a pak mě Eliot pozval do jeho strejdy bytu. Zezačátku jsem odmítala, pak jsem to ovšem přijala a šli jsme do bytu. Byl to krásný moderní byt. Bílé stěny, bílý nábytek, všechno bílé a čisté, také elegantně rozestavěné. Zavedl mě do svého dočasného pokoje, kde to měl opravdu moc hezké. Byl to velký pokoj, v pravém rohu u okna měl vysokou postel, pod oknem byl psací stůl, nalevo v rohu u okna byla polička na knihy, u levé stěny pokoje měl bílý klavír a na zdi u dveří velkou šatní skříň. „Wow, na to, že je tohle tvůj dočasný pokoj, tak je tedy velmi krásný. Tvůj strejda asi musí být bohatý, co?" Nedalo mi to a byla jsem zvědavá. „Posaď se a povím ti to." řekl a ukázal na postel, tak jsem si na ní tedy sedla. On šel zavřít dveře a u toho začal povídat: „Můj strejda je podnikatel. Má asi 6 firem a vydělává fakt hodně peněz. Proto mám tak pěkný auto. Prý až dokončím střední, strejda si koupí barák v zahraničí, líbí se mu Španělky." Pousmál se. „Víš že já jsem napůl Španělka?" zeptala jsem se ho. „Vážně?" ptal se s úsměvem. „Ne, dělám si srandu, ale jsem napůl Slovenka." Eliot se usmál a sedl si ke mně. „Řekni mi třeba, na jakou školu chodíš." pobídl mě. „Na pedagogickou střední, na Evropský. Chtěla bych být učitelka na základce na druhém stupni." odpověděla jsem a poprosila jsem Eliota, ať udělá to samé. „Já jsem na obchodce, nic zajímavého. Nevím co chci být, ale něco vymyslím." usmál se. Byl tak krásný a když se mi koukal do očí, měla jsem hroznou chuť ho políbit. Povídali jsme si docela dlouho, a pak jsme na chvíli přestali. Dal mi ruku na stehno a usmál se na mě. V celém mém těle jsem cítila zvláštní chvění a motýlky v břiše. „Jsi asi 1. člověk, kterému věřím, ikdyž ho znám asi tak 3 dny." řekl mi a lehounce mi odendal vlas, který mi spadl do očí. Dal mi ho za ucho a pohladil mě po tváři. Já se usmála. Naklonil se ke mně. Byli jsme u sebe tak blízko, že jsem cítila, jak na mě pomalu dýchá. Jenže v tom začal někdo odemykat dveře. Rychle jsem se od Eliota zase oddálila a zeptala se: „Strejda, že?" Eliot zakýval hlavou a já se začala oblékat. S jeho strejdou jsme se pozdravili, Eliot mu jen oznámil, že mě jde vyprovodit a vyšli jsme ven z baráku. „Chceš hodit domů?" Zeptal se mě. „Ne, vpohodě, vidím čtyřku, jak jede ze zatáčky. Měj se Eliote!" Zakřičela jsem na něj a běžela na tramvaj. Jak jsem ale běžela po namrzlém chodníku, smekla jsem se a upadla jsem. Hodně jsem si narazila kostrč. „Ježiš Emo, jsi vpohodě??" Byl u mě hned Eliot. „Tys ještě neodešel?" Ptala jsem se překvapeně. „Ne, chtěl jsem se ujistit, že do tramvaje nastoupíš v bezpečí, a ty se tady rozmázneš." Smál se a chytil mě pod rameny. Zvedl mě nahoru a usmál se na mě. Já na něj taky a přistoupila jsem k němu blíž. Odkryla jsem mu vlasy z obličeje, a narovnala kulicha, který měl jen tak odflákle nandaný. On mi přejel palcem po spodním rtu a přiklonil se ke mně. Ještě předtím se na mě usmál, a pak mě začal líbat. Něžně a pomalu jsem cítila jeho rty přitisknuté na mých. Byla jsem v ráji. Čím pomaleji jsem ho líbala, tím víc jsem byla uvolněná. Nepopsatelně velká rozkoš ovládala celé mé tělo a nechávala jsem se celá jen jemu. Chytl mě za boky a přitiskl si mě k sobě blíž. Jenže tím tak trošku zkazil okamžik, protože mě chytl zrovna za místo, kam jsem se bouchla, když jsem ukouzla na tom ledu. „Au, tam ne!" řekla jsem se smíchem. „Promiň, nedošlo mi to." omluvil se a ještě jednou mě pohladil. „Hele už vážně musím, ale děkuju moc." řekla jsem mu. „Nemáš zaco. Hlavně si prosimtě už nic neudělej, až teď pojedeš domů." řekl, otočil se a šel. „Jasně, ahoj!" loučila jsem se s ním a radostí jsem se rozmázla ještě jednou, ale naštěstí už jsem se tak moc nebouchla a dorazila jsem bezpečně domů.