Tisíc nocí a jedno jitro

🌑 2 🌑

Prudce se posadil, po spánku mu klouzala kapička potu a oči měl vytřeštěné. Co to sakra bylo? Hlava ho zabolela, když se pokusil uspořádat pomatené myšlenky, až se musel chytit za čelo a na chvíli zavřít oči. Proč se musel probudit? Vždycky měl tvrdé spaní a neprobouzel se.

Jeho dech byl zrychlený, když se odhodlal znovu oči otevřít a rozhlédnout se po honosném pokoji, v němž do té chvíle nerušeně spal. Kde to ksakru je?

Jungkook vyskočil z postele a dvěma kroky se dostal k oknu. Prsty odhrnul slaboučký závěs, skrývající pokoj před dotěrným světlem bělostného úplňku, který občasně vykoukl zpoza tmavých mraků. Pohled mu padl na rozlehlé pozemky a poté zpět na pokoj.

Ah...

Ano... byl s Mingyuem na vánočním plese. Ano... slečna Chaewon jim nabídla, aby zůstali přes noc. Nebo to byl pan Yeosang? Jeho hlava zatřeštila, když se mezi těmito dvěma informacemi snažil najít tu správnou.

Promnul kořen svého nosu a dlouze vydechl. Neměl tolik pít, možná by si potom pamatoval, s kým vlastně mluvil a s kým ne. Ale ve výsledku to bylo stejně jedno, hlavní bylo se alespoň na chvilinku zbavit toho jedovatého bolehlavu. Dopřál si pár hlubokých nádechů a výdechů a poté si nasucho mlaskl. V puse měl vyprahlo a v krku sucho jako na poušti.

Rozhlédl se po malebném pokoji ve snaze najít alespoň kapičku vody, v níž by mohl smočit své žíznivé rty. Nenašel ale žádný džbánek, ani sebemenší skleničku.

Možná by měl prostě jen jít spát a napít se až ráno. S touto myšlenkou ho nepříjemně zaškrábalo v krku, tudíž jí neochotně zavrhl. Musel se pokusit najít něco už teď.

Opatrnými krůčky přešel až ke dveřím, stiskl kliku a vyklouzl ven. V chodbě byla tma a zima jako v morně. Jungkook se trochu víc zachumlal do obyčejného přehozu, v němž spal a vůbec si nepamatoval, kdy se do něj stihl převléct.

Slepě se rozhlédl po chodbě a nejistě vykročil vpřed.

Nebýt koberce na podlaze, chodbou by se jistě rozléhaly jeho kroky, jeden za druhým, jak šel skrz propletené koridory, bez tušení, kam míří, nebo proč se vůbec vydal tak daleko od pokoje. Kolem něj byla černočerná tma, jen v některých chodbách s okny tu a tam skrz těžké mraky proklouzl paprsek měsíčního svitu.

Jak bylo vůbec možné, že byl měsíc stále tak vysoko? Vždyť už když odcházeli spát, bylo velmi pozdě, nebylo možné, aby byla stále hluboká noc.

Než se nad tím stihl více zamyslet, jeho oči zaznamenaly malý proužek světla na konci chodby. Na chvíli ho zachvátila obava, jestli se nezatoulal příliš daleko a někdo ho nevyžene. Na druhou stranu si vůbec nebyl jistý, kudy zpátky a mohl se toho někoho zeptat na cestu. Sesbíral v sobě odvahu, aby s ním případné nadávání příliš nezamávalo a s hlubokým nádechem vykročil.

Opatrně se přiloudal až ke dveřím, pod kterými prosvítalo malou škvírkou světlo. Nejistě položil dlaň na kliku.

„Uvědomuješ si, jak je to sakra nebezpečný?" slyšel Hyunjina, hlas toho klidného, možná i trochu nesmělého černovláska byl plný rozhořčení. To bylo neobvyklé. Mluvil obyčejně tiše, občasně s trochou flirtu na rtech a s lehkým úsměvem, tu a tam se zasmál, ale nikdy, nikdy Jungkook neslyšel jeho hlas v této formě. Zněl výhružně, dalo by se říct, že skoro ječel.

Jungkook raději stáhl ruku z kliky, připravený si svůj vstup ještě rozmyslet. Hned na to se zarazil. Jak bylo možné, že vůbec poznal hlas pana Hyunjina? Mluvil s ním na plese možná tak jednou.

„Neřvi tu, nebo naděláš ještě víc problémů, než už jich máme," ozval se chladný hlas muže, který byl pravděpodobně zaměstnaný ještě nějakou jinou prací, jelikož zněl netrpělivě a nepřítomně.

„To neni odpověď, Seokjine!" z místnosti se ozvala hlasitá rána a Jungkook si odvodil, že Hyunjin nejspíš něčím hodil. Černovlásek se rozhlédl po tmavé chodbě, oči už víceméně přivyknuté na všudypřítomné temno. Nejspíš by neměl ty dva rušit. Asi by je neměl ani odposlouchávat, pravda ale byla, že ho jejich konverzace zajímala. Přece, co mohlo humorného Hyunjina takto rozlítit?

„Řekl jsem ti, aby ses uklidnil," vyštěkl Seokjin rázně až Jungkook téměř cítil, jak se mu do páteře zasekávají malé střípky ledu. „Mezitím, co se tu ty vztekáš jako děcko, mám všechno pod kontrolou."

„Všechno máš pod kontrolou, jo? Co kdyby se to stalo při plese? Hoseok může něco poznat, copak seš tak namyšlenej, že ti to do tý dutý palice nedochází?" Hyunjin skřípal zuby a jeho útočnost se jen stupňovala.

„A co s tím chceš asi tak dělat, co? Chceš ty použitý kusy odpravovat předem, nebo co? Ne, promiň, na to vlastně ty nemáš žaludek," Jungkook nemohl přijít na to, o čem se ti dva baví. Bylo to ale více než divné.

„To je spíš práce pro Chaeyoung. Někdo to dělat musí, jenom ty jsi srab," zabrblal Hyunjin nakrknutě. Zevnitř se ozval pleskavý zvuk a Jungkook sebou trhnul.

Měl by se asi raději zdejchnout.

„Nech si těch scén," zavrčel výhružně Seokjin, očividně už znechucený z Hyunjinova věčného nadávání. „Koukej to uklidit, a jestli necháš jenom náznak toho, co se stalo, tak se neobtěžuj nevracet."

„Na co si to hraješ?! Ty mi nemáš co rozkazovat," zaječel Hyunjin. Jungkook zevnitř slyšel kroky, proto se jen odšoupal od dveří. Nechtěl ani jednoho potkat v té náladě, v níž zrovna byli, a proto se raději s hlavou plnou zmatení rozeběhl po měkkém koberci pryč. Na žízeň přes všechen svůj strach a údiv zapomněl.

🌕🌑☀️

berrivie~