Tisíc nocí a jedno jitro

🌕 7 🌑

Večery utíkaly jeden za druhým a Jungkook si dokázal stále lépe uvědomovat sama sebe. Každý večer se nechal unášet motivy večerů, neprozrazoval ale Mingyuovi ani nikomu jinému, že od doby, kdy prvně překročil práh sídla, uběhly již dva dlouhé měsíce. Nebylo by to k ničemu. Buď by tím jen vzbudil rozruch, nebo by se mu Mingyu vysmál, že si na něj zase vymýšlí nějaké žerty.

Budil se každou noc a každou noc také strávil se svými přáteli. Jejich povídání bylo v mnoha případech mírně depresivní. Jungkook jejich příběhy slýchal rád, ačkoliv se stále opakovaly a sám vzpomínal a doufal. Doufal v odchod z nekončícího večírku a falešných hodů.

Na plese si všímal stále více neopravdových tváří, nepřítomných úsměvů i neopravdového veselí. Všichni lidé kolem něj, včetně mužů a žen, s nimiž trávil své bezesné noci, působili jako loutky, jen tahané loutkářem za neviditelné nitky, aby dělali každý večer to samé a nepřestávali se usmívat a smát. Všichni byli v zásadě stejní. Žádný rozhovor se nelišil od druhého, žádné gesto nebylo dostatečně osobité.

A mezi těmito loutkami, vyhaslými dušemi potlačovanými kouzlem stáli Jungkook a pan Jung. Jediné upřímné tváře v celé síni, netající se svými emocemi, ani svou touhou. Černovlasý mladík s ním občas hovořil, jindy s ním dokonce znovu tančil. Vedl s ním rozhovory klidně i celé hodiny, poslouchal ho a sám mluvil. Nevěděl, zda za to může rudovláskův šarm, nebo kletba kolem nich, ale zkrátka mu nikdy nedokázal a nechtěl říct ne.

Hlídací psi o něj zájem nejevili. Nevšímali si ho, byl pro ně jen další ovečkou v davu, nic a nikdo zajímavý. Za to pan Jung jeho společnost vyhledával každý večer. Snažil se vždy Jungkooka rozesmát a pobavit. Černovlásek nevěděl, co si o jeho počínání myslet a jen snažně doufal, že si nevšiml, jak odlišné je jeho chování od ostatních.

Pan Jung, nebo Hoseok, jak se mu toho určitého večera představil, ho vyhledal i na tomto plese. A tak jako každý večer ho Jungkook přívětivě pozdravil.

„Bavíš se, Jungkooku?" promluvil Hoseok s tím kouzelným úsměvem na tváři. Působil jako přítulné koťátko, které právě našlo svého oblíbeného člověka.

„Jak bych nemohl, pane Jungu," odpověděl Jungkook. Každý večer ho znovu označoval jako pana Junga. V jistých chvílích si sice už i na večírcích dokázal rozpomenout na to, že zde není poprvé, jakmile se ale ocitl v Hoseokově přítomnosti, dokázal myslet jen na současnost.

„Hoseoku," opravil ho se smíchem rudovlásek a s ladnou otočkou se postavil vedle něj. „Některým lidem nebývá z tak velké společnosti příjemně. A mě jde hlavně o váš komfort. Chci, abyste se tady cítili útulně a pocítili co nejlépe toho krásného ducha Vánoc," Hoseok se rozplýval jako turecký med na jazyku, prohlížel si celou síň, než jeho pohled padl na Jungkooka. Černovlásek mu pohled oplatil.

Ty světlehnědé oči na něj už neměli zdaleka takový vliv, jako před několika týdny. Tehdy jeho kletbou ovlivněná mysl nebyla schopná odolat, nebyla schopná se bránit silnému vlivu osoby s čarovnou mocí, v hlavě měl úplně prázdno. V tuto chvíli cítil tahání loutkářových nitek ve své mysli, ale dokázal jim odolat a činit dle vlastních rozhodnutí.

„To není můj případ. Jsem zvyklý na hodně lidí," Jungkook zavrtěl hlavou.

„I tak mi přijdeš poněkud nejistý. Pokud bys přeci jen raději šel jinam... nevím, mohl bych ti ukázat svou sbírku dalekohledů? Vypadáš jako někdo, koho by to zajímalo," Hoseok vypadal nadšeně ze svého nápadu, jelikož si hned na to poskočil jako neposedný psíček. Jungkook zaujatě vykulil oči.

„Sbírku dalekohledů?" podivil se Jungkook, než se tiše zasmál. Muž před ním sbíral dalekohledy a to černovláskovi přišlo tak neskutečně zvláštní, až to bylo poměrně roztomilé.