Tisíc nocí a jedno jitro

🌑 4 🌑

Hltavě se napil vody, kterou nalezl vedle postele, v níž trávil noc. Jak bylo od pana Hyunjina milé, že jim nabídl, aby přespali v sídle a navíc ještě zařídil, aby dostali skleničku vody na noční stolek. Jungkook spokojeně vydechl a odložil prázdnou sklenku.

Cítil se lépe. Čekal by, že po celovečerním pití se bude cítit jako podupaný koňmi, ale cítil se poměrně čile. Nejspíš i proto se vyhrabal z postele, aby se malinko protáhl.

Vytáhl ruce nad hlavu co nejvýš a prohnul se v zádech, udělal tiché ‚Hmm', když protažení příjemně ulevilo. Zhluboka se nadechl a s výdechem ruce spustil.

„Zpomal," zaslechl z chodby šepot. Malinko sebou trhnul a zaposlouchal se, jestli neuslyší něco dalšího.

„Tak si pospěš," ozval se naléhavě druhý šepot. Ano, byl si jistý, že slyší i kroky po koberci na chodbě. Kdo ale tak pozdě v noci mohl korzovat skrz chodby?

Zvědavost mu nedala, musel vykouknout na chodbu. Zahlédl na jejím konci malé světýlko těsně před tím, než zmizelo za roh. Nevěděl jistě, proč ho dané dvě osoby tak zajímaly, ale vydal se za světlem.

Rychlým krokem klusal chodbami připomínající spíš bludiště, jeho záchytným bodem bylo vždy mdlé světýlko svíce. Hnal se za ním, dokud mu nezmizelo z dohledu. Už ho ale nepotřeboval. Slyšel tlumený hovor z dvoukřídlých dveří na konci jedné z chodeb. Opatrně k nim došel a bez rozmyslu vrazil dovnitř.

Otevřel se před ním pohled na nevelkou místnost bez jakéhokoliv nábytku. Byl v něm jen ten stejný vzorovaný koberec jako na chodbách a tmavofialové závěsy jako v jeho pokoji.

S jeho neopatrným vstupem se na něj ovšem strhla pozornost nejméně patnácti lidí, kteří uvnitř seděli na koberci a tvářili se, jako by právě spatřili ducha.

„Uh- dobrý... asi večer?" zkusil Jungkook pozdravit, jelikož ho znervózňovalo, jak všichni zírají. Málem se rozhodl pro úprk, když k němu jeden z mužů vyrazil a čapl ho za límec, za nějž ho vtáhl hlouběji do místnosti. Další lidé za nimi zavřeli dveře.

„Dělej, dovnitř," mladý muž ho nepouštěl a Jungkook se pod jeho pevným stiskem zvládl jen zavrtět.

„Klid, klid, hlavně nejanči," ten hlas znal. Jeho oči se přesunuly na Minri. Opravdu před ním seděla s vykulenýma očima a snažila se ho uklidnit.

„Co-" dostal ze sebe Jungkook jen. Co to tu bylo za sněm? Všichni seděli kolem dokola uprostřed noci v prázdné místnosti osvětlené jen slabým světýlkem několika svící a všichni si ho prohlíželi.

„Říkala jsem vám, že je tu někdo další, co není pod vlivem," ozvala se jedna z mladších žen.

„Jak dlouho tu ale je?" ozval se ten muž, co Jungkooka stále pevně držel, aby se náhodou nepokoušel o útěk.

„Řekla bych, že možná tak... třicet večerů? Nejsem si jistá... úplně mi to nesedí," odpověděla Minri nejistě a Jungkooka zatřeštila hlava. O čem se to bavili?

„Přestaňte se bavit, jako by tu vlastně ani nebyl. Vždyť se podívejte, musí být nehorázně zmatený," utnula jejich nesrozumitelnou konverzaci elegantní dáma, které mohlo být nanejvýš šedesát. Jungkook si byl jistý, že jí na večírku zahlédl.

„Třicet večerů?" dostal ze sebe přiškrceně, když byl jeho mozek schopen zpracovat, co vlastně lidé kolem něj říkali.

„Všechno popořadě, aby tě to zbytečně nemátlo, chlapče. Jak se jmenuješ?" starší dáma se na něj příjemně usmála. Jungkook potlačil chuť ihned se začít ptát na všechno možné i nemožné. Pokud se jim alespoň představí, jistě budou ochotní mu všechno říct.