𝐅𝐀𝐕𝐎𝐑𝐈𝐓𝐄 𝐂𝐑𝐈𝐌𝐄, jiří kulich

𝟎𝟎𝟏

Probouzím se až ve chvíli, kdy ucítím, jak někdo popadne mé bezvládné tělo a vláčí mě po měkké trávě. Ještě ale nemám sílu otevřít oči, tak se jen snažím poslouchat okolí. Jediné, co však slyším, je hlasité zvonění v uších.

To odeznívá ve chvíli, kdy mě přepadne obrovská vlna bolesti, vycházející z mé pravé nohy a rozlévající se po celém těle. Slyším křik, ale nekřičím já. Ten hlas je mi tak strašně povědomí, ale nedokážu určit, komu patří i když jsem přesvědčena, že dotyčného znám.

     Slyším dokonce i houkání sirén, které je tak ostré, že cítím, jak se mi zarývá do mozku.

Stále nemůžu křičet, ale už dokážu otevřít oči.
Nejdříve vidím rozmazaně, pak se mi začne svět dávat pomalu dohromady a já spatřím mně neznámou mužskou osobu, která se nade mnou sklání a něco mi říká. Neslyším však co. Přes to hlasité houkání nedokážu vnímat nic jiného.

Bolest se zvýší s mým chabým pokusem o pohyb. Z úst se mi vydere podivný zvuk, připomínající krákání havrana.

     ,,Nehýbej se, Kiarro," promluví na mě osoba, která se nade mnou tyčí. ,,Pomůžeme ti, jen se nesmíš hýbat."

,,Kde.. kde.." snažím se mluvit, ale můj hlas je tak tichý a chraplavý, že nedokážu říci více. Při mém zoufalém pokusu zjistit, co se vlastně stalo, mě začne neskutečně pálit na hrudi. Zalapu po dechu.

,,Dýchej, jen dýchej," mluví na mě někdo. Vidění se mi opět začíná rozmazávat. Pálení na hrudi teď vystřídá nečekaný tlak. Je to, jako kdyby na mě někdo položit obrovský kámen. Nedokážu se nadechnout. ,,Kiarro, dýchej."

Otáčím hlavu na stranu ve snaze prolomit tu bariéru v mém krku, která blokuje každý můj zoufalý pokus o nasání kyslíku do plic. Teď mám pocit, že celé mé tělo je v planemech. ,,Přestává dýchat! Podejte mi někdo intubační sadu!"

Ještě před tím, než celý svět okolo mě zčerná, se zpomalí. Vidím kousek od sebe tělo, které leží na zemi mezi několika doktory. Jeden provádí masáž srdce, druhý ho střídá defibrilátorem a třetí drží v ruce malou krabičku.

Poslední, co spatřím je, jak jeden z doktorů zarmouceně vrtí hlavou. Pak se nechávám vtáhnout do tmy.

•••

Venku je zataženo, prší. Dešťové kapky bubnují na sklo tak hlasitě, že skoro není slyšet rappová hudba hrající v autě. Koukám z okna. Sice je něco málo po druhé hodině odpoledne, ale na obloze je tolik mraků, že je šero. Povzdechnu si. Přesto, že je polovina prosince, ještě nespadla ani jedna sněhová vločka. Klasický český Vánoce.

,,Nad čím přemejšlíš?" zeptá se mě můj bratr. Jen pokrčím rameny. ,,Nepřemýšlím, jen mám vypnuto," odvětím. Nekoukám jeho směrem, ale periferním viděním zahlédnu, jak párkrát pokýval hlavou. ,,To chápu, nebýt za volantem, taky nemyslím."

To, že nad ničím nepřemýšlím, není tak úplně pravda. Od té doby, co jsem odsouhlasila mojí účast na Mistrovství, nemám v hlavě nic jiného, než můj loňský románek. Uběhl rok a za celých dvanáct měsíců jsem se s ním ani jednou neviděla. Takže za těch pár minut, co nám ještě zbývá, to bude premiéra.

,,Takhle se netváří člověk, co na nic nemyslí, Ki. Děje se něco?" zajímá se brácha. Zasměju se. ,,Jak můžeš vědět jak se tvářím, když na nic nemyslím?"

,,Všelijak, ale ne takhle. Celou cestu se mračíš z okna."

Svraštím rty do úzké čárky a zamyslím se.

      Nemůžu mu říct, že se mi vrátili noční můry, se kterýma jsem bojovala celý minulý rok. Ne teď, když za pár dní bude stát v bráně. Nesoustředil by se. Začal by se o mě bát, až přehnaně by se staral a chodil by mě každou noc kontrolovat, jestli mám poklidný spánek. Takový on prostě je.

,,Špatně jsem v noci spala," odpovím. ,,Asi kvůli nervozitě."

,,Z čeho si nervózní?" nechápe Tom. ,,Ze všeho," řeknu jen a doufám, že už to nebude chtít dále rozebírat. On na mě po očku sjede nedůvěřivým pohledem. V duchu se modlím, aby se už na nic nezeptal. Zbytek cesty už ani jeden z nás nic neříká.

     Zhruba po patnácti minutách auto zaparkuje před obrovskou budovou letiště. Těžce polknu. A je to tu. Než se stihnu vzpamatovat, Tom mi otvírá dveře. Zašklebím se na něj. ,,Kde se to v tobě vzalo?"

     On si prohrábne vlasy. ,,To víš, v Americe mě naučili slušnýmu chování. Prej se to má dělat všem holkám a ne jenom těm hezkým."

      Zasměju se a mrsku po něm čepici, kterou nechal ležet na sedačce. ,,Debile."

     ,,Taky tě mám rád," zazubí se nevinně. ,,A dělej, všichni už tam jsou."

     ,,Všichni?" vypadne ze mě i přes to, že jsem to nechtěla říkat nahlas. Zřejmě si nevšiml tónu mého hlasu, tak jen přikývne. ,,Jo, všichni. To zas bude keců."

    Pak už si jen oba dva vezmeme kufry, Tom napíše rychlou zprávu mamce, že jsme dorazili na letiště a vydáme se dovnitř.

    S každým krokem se blížíme k místu setkání a čím jsme blíž, tím více mi buší srdce. Cítím, jak se mi svírá žaludek a hrdlo. Jsem si jsem jistá, že až na mě někdo promluví, nebudu schopna odpovědět. Strčím si volnou ruku do kapsy a prsty začnu trhat papírový kapesník.

Už z půlky odbavovací haly slyším hlasité klučičí hlasy. Postupně se pak začnou objevovat postavy, ale z té dálky pod kupou stejných týmových čepic a teplákovek nejsem schopna rozeznat, kdo je kdo.

,,Suchánkovi klasicky pozdě!" Věta je doprovázena smíchem.

,,Ha, ha," protočí Tomáš oči, ,,tady je někdo zase vtipnej, viď, Ryšavej? Tebe kdyby nepřivezla máma tak se teď válíš na gauči." Musím se pousmát. Tohle pošťuchování mi chybělo.

Co mi ale nechybělo, je on.

Od té doby, co jsme s Tomem přišli mezi ostatní ze mě nespustil oči. Propaluje mně chadným pohledem, ze kterého mi jde mráz po zádech. Sleduje každý můj pohyb a nejhorší je, že se to vůbec nesnaží skrývat.

     Stojí v rohu místostni společně s Alešem Čechem a Eduardem Šalém, opírá se o zeď a ruce má založené na hrudi. Vidím, jak na něj kluci mluví, ale on je nevnímá. Stále má upřený pohled mým směrem. Musím si přiznat, že mi to trochu nahání hrůzu.

Z ničeho nic se rozejde mým směrem.

Ne, ne, ne..

Při jeho prvním kroku se mi rozbuší srdce strašlivou rychlostí a skoro to vypadá, jako kdyby samo od sebe dalo pokyn mozku. Útěk.

Moje nohy se dají automaticky do pohybu směrem do zadu i přes to, že jsem ještě před chvílí byla jako přikovaná k zemi. Díváme se sobě navzájem do očí a já cítím že se mi s každým jeho dalším krokem blíže ke mně víc a víc svírá žaludek. Otáčím se na patě zády k němu, abych se mohla rychleji ztratit v davu lidí.

Pak ale o něco zakopnu. Skoro, jako kdyby mi tam někdo tu tašku nastrčil schválně, abych nemohla útéct.

Nahlas vyjeknu, když mé tělo začne padat volným pádem na zem. Zavřu oči a připravuji se na tvrdý náraz. Podlaha je betonová. Jsem si jistá, že budu mít nejednu modřinu. Zakreju si obličej rukama.

Mezitím, co přemítám, zda budu mít omlácená kolena nebo ne, uvědomím si, že už jsem vlastně zastavila. Že jsem se země ani nedotkla. A že mě vlastně kolem pasu drží dvě silné paže.