𝐅𝐀𝐕𝐎𝐑𝐈𝐓𝐄 𝐂𝐑𝐈𝐌𝐄, jiří kulich

𝟎𝟎𝟒

       Pokaždé, co jsem se doma probudila s křikem z noční můry, má mamka stála do pár minut mezi dvěrmi, aby mě zkontrolovala. Vždy to ale skončilo tak, že si lehla do mé postele, objala mě, hladila mě ve vlasech a během toho mi do ucha šeptala, že je vše v pořádku a celé to byl jen zlý sen. Byla se mnou a utěšovala mě, dokud jsem znovu neusla.

       Když byl zrovna doma Tom, byl to on, kdo se mnou trávil zbytek noci. Jelikož se jeho pokoj nachází hned vedle toho mého, byl u mě pokaždé během několila vteřin. Sednul si na roh mé postele a vzal mě za ruku. Místo chlácholení a uklidňování mi vyprávěl různé příběhy a historky. Často se týkaly hokeje, Ameriky, semtam plácl něco o jeho kamarádech tady v Česku.

       Pro mě to bylo jako poslouchat pohádku. Jen jsem ležela a byla jsem vtažena do příběhu, tudíž jsem do pár minut usla, protože můj mozek se odreagoval a přišel na jiné myšlenky. Zatímco, když jsem usínala s mamkou, trvalo mi to klidně i hodiny.

       Jenže teď sedím na posteli, z očích mi kapou slzy a z čela mi stéká studený pot, a civím na pokojé dveře. Neotvírají se a ani po několika minutách nikdo nepřichází. Zavrtím hlavou. Byl to jen zlý sen, Kiarro..

       Touha zvednout se z postele a dojít to celé Tomovi vyklopit se zvětšuje, ale vím, jaký je. Kdyby se dozvěděl, že se mi noční můry vrátily, koupí dvě letenky do Česka na nejbližší termín a na celý šampionát se vykašle. To nesmím dopustit. Nemůžu zavolat ani své terapeutce. Ta sice momentálně sedí v kanceláři tisíce kilometrů odsud, ale kdybych se jí svěřila, okamžitě volá rodičům a ti zase bráchovi. Je to začarovaný kruh, ze kterého neexistuje cesta ven.

        Spouštím nohy z postele, obličej si otírám do peřiny a natahuji se po sklenici studené vody. Nějak mi vyschlo v krku a hasím urputnou žízeň. Chvíli jen tak sedím na posteli s dekou přehozenou přes ramena a za oknem pozoruji prázdné noční ulice Toronta, než se zvednu, obmotám kolem sebe župan a vyrážím na chodbu.

Venku je ticho, je slyšet každý můj krok, každý můj nádech. Za okny je tma, tudíž na konci chodby vidím svůj odraz ve skle. Je to až děsivé. Otáčím hlavu a zaměřuji se na čísla pokojů na dveřích. Pak se před jednima zastavím a zaklepám. Jelikož je něco okolo druhé ráno, ani nepředpokládám, že mi někdo otevře. Když se ale ozývá tiché "dále", vstupuji dovnitř.

,,Promiň, že otravuju," řeknu při vstupu a zavřu za sebou dveře. ,,Jen bych si potřebovala s někým promluvit."

Když vejdu do ložnice, mezi dveřmi zamrznu. Jakoby mé nohy někdo přibil hřebíky do podlahy a já nejsem schopna udělat jediný krok. Místo toho tam stojím a civím na polonahého spolubydlícího mého nejlepšího kamaráda, který právě vylezl ze sprchy a jediné, co má na sobě, je ručník, obmotaný okolo pasu. Aniž bych stihla protestovat, mé oči se zastaví a skenují celé jeho svalnaté tělo.

Stojí uprostřed pokoje, z vlhkých vlasů mu stékají maličké kapičky vody a padají mu na červené tváře. Naše pohledy se střetnou. O lidech s hnědýma očima se říká, že jsou často fyzicky atraktivní a líbají se ze všech nejlépe. První věc můžu potvrdit, na druhou snad příjdu časem..

,,Hádám, že nehledáš mě," zašklebí se Jirka a založí si ruce na hrudi. Při tohle pohybu si všimnu, jak se mu svaly na rukách naply. Nevědomky ztěžka polknu. ,,N-ne," vydám ze sebe. On se jen uchechtne. ,,Tom se šel projít. Prej si před zítřejším zápasem chce urovnat hlavu," řekne. Sleduji, jak se jedna z jeho rukou zvedne a prsty si zajede do mokrých vlasů. Pár kapiček mu dopadne na rty. Olízne si je.

,,Proč ho hledáš?" zeptá se a přejde ke skříni, která je jen pár metrů ode mě. Otevře ji, čímž se schová za dveře a začne se převlékat. Až teď mi dojde, jak moc jsem ho pozorovala a mám chuť si nafackovat. Opět se mi hrne krev do tváří.

,,To není tvoje věc." Chtěla jsem, aby z mého hlasu nebyla slyšet žádná emoce, žádný zájem, prostě nic, co by mu mohlo ukázat, co ve mně vyvolal. Místo toho to zní, jako když šlápnete na pískací hračku pro psa. ,,Nevrlá, dobrá tedy," slyším zpoza dveří, než se zavřou. ,,Řeknu mu, žes tu byla."

,,Díky," řeknu a sklopím pohled, když ho znovu uvidím polonahého, ale tentokrát v kraťasech. Mám co dělat, abych hlavu nezvedla a opět si ho nezačala prohlížet. ,,Nechceš si vzít tričko?"

,,Nezapomínej, že si v mým pokoji, holka."

Slyším přibližující se kroky. Hlavu mám stále sklopenou, ale vidím pár nohou, který se přede mnou zastavil. Ztěžka polknu. ,,Nebudu si brát triko jen kvůli tomu, že si sem vlezla," řekne pevným hlasem. Odhodlám se mu podívat do očí.

Spatřím stejnou jiskru, kterou jsem viděla už na letišti. Je stejně rychlá, jako předtím. Maličký záblesk v té kávově hnědé a hned je pryč. Ucítím zašimrání v břiše.

,,Ještě něco?" nadzvedne obočí a opět si založí ruce na hrudi. Jen rychle zavrtím hlavou, nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Sleduji, jak se mu jeden z koutků povytáhne do úšklebku. Přejede si jazykem po rtech. ,,Fajn."

S těmito slovy se otáčím na patě a odcházím z pokoje. Za sebou slyším zabouchnutí dveří. Stojím na chodbě před pokojem, srdce mi buší jako o závod. Civím na zeď naproti mě a v hlavě si přehrávám celou událost znovu.

Vlezu do pokoje. Hledám Tomáše Hamaru. Místo Toma najdu Jirku. Po sprše. Jen v ručníku. S úžasnýma svalama po celým těle.

Vytřeštím oči a zavrtím hlavou, abych myšlenky na polonahého spoluhráče mého bratra zahnala. Do prdele..

•••

,,Jirka říkal, žes mě včera hledala," uslyším vedle sebe. Hrkne ve mě, že málem upustím rohlík do talíře s míchanými vajíčky. Odkašlu si. ,,Fakt?"

,,Jo," přikývne Tom a sedne si vedle mě. ,,A říkal ještě něco?" ptám se dál. ,,Asi nic dalšího," pokrčí rameny a zakusuje se do obložené housky.

Chvilku žvejká, než ze sebe dostává další větu: ,,Líbil se ti v ručníku?" Místo odpovědi ho silně kopu pod stolem do holeně. Vykvíkne, čímž na sebe upozorní a pár jeho spoluhráčů se za ním otočí. Okamžitě očima vyhledám mého bratra, který naštěstí vypadá, že naší konverzaci nevěnuje pozornost a baví se s jedním z trenérů u stolu s dezerty. Oddechnu si. Ještě to by mi chybělo..

,,Buď zticha," syknu po něm. Vysloužím si od něj pohoršený výraz, pravděpodobně za můj útok, ale následně se začne chychotat. ,,Takže jo. Já to věděl!"

,,Sklapni už," řeknu nevrle, ale moc dlouho to nevydržím a začnu se taky smát. Pak už jen snídáme a povídáme si o prvním tréninkovém zápase proti Švédsku, který se odehraje v odpoledních hodinách.

,,Proč si mě včera hledala, Ki?" zeptá se mě Tom, když společně odnášíme nádobí. Povzdechnu si. Nadechuji se, ale pak se zastavím.

Opravdu ho chci rozptylovat před prvním zápasem? Vím, že mu můžu věřit a že to nikomu neřekne, zejména ne mému bratrovi, ale co když ho tím vším akorát rozhodím? Je to dobrý nápad?

Mé rty se zkřivý do rozpačitého úsměvu. Zvedám ruku a pokládám mu jí na rameno. ,,Jen jsem ti chtěla popřát hodně štěstí," řeknu mile. On se na mě vřele usměje a stiskává mou ruku na svém rameni. Pak se ale zamračí. ,,Kvůli tomu ses za mnou hnala uprostřed noci?" zeptá se nedůvěřivě. Krčím rameny. ,,No jasně. S vědomím, že budeš zdrcenej, dokud ti nepopřeju, jsem nemohla spát," mávnu rukou. ,,Koukám, že ti to Jirka nevyřídil, co?"

On jen protočí oči. Rychle se s ním loučím a mizím do prvního výtahu. Jakmile se dveře zavírají, oddechuji si. Svěřím se mu po zápase.