𝐅𝐀𝐕𝐎𝐑𝐈𝐓𝐄 𝐂𝐑𝐈𝐌𝐄, jiří kulich

𝟎𝟎𝟔

Dešťové kapky dopadají na čelní sklo auta, na řece se leskne odraz osvíceného nočního Toronta. Celému výhledu dodává atmosféru hudba, linoucí se z repráků v autě. S Jirkou sedíme v tichosti – on si pobrukuje melodii písně od Kendricka Lamara a vyťukává její rytmus do volantu, já sedím zkroucená na sedadle spolujezdce s nohama přitaženýma k tělu, opírajíc si hlavu o sklo, sledujíc výhled.

        Zaposlouchám se do jeho hlasu. Je jemný a tichý, jako by se bál, že ho budu za jeho zpěv soudit. Jenže mně to nevadí, ba naopak. Je to příjemné. Celé to ticho mezi námi se nese v příjemném a pohodlném duchu, ani jeden nemusíme nic říkat. I přes to, že mě tíží tatáž otázka, na kterou jsem se zeptala Tomáše, nezopakuju ji. Bojím se, že zareaguje stejně – ne, že uteče, nemá kam, ale že mě buďto vysadí a nebo bude celý zbytek cesty naštvaný.

       ,,Přemýšlíš?" zeptá se náhle. Neotočím se, jen zavrtím hlavou a dál mám upřený pohled z okna. Vím, že periferně mé gesto vidí. ,,Ne, mám prázdnou hlavu," odpovím jen. ,,Jenom poslouchám."

      ,,Mě?" zeptá se rozpačitě. Pousměju se a otočím se. Přikývnu. V autě je tma, ale on se osvícený nočnímy lampami a vidím, jak mu červenají tváře studem. Nervózně se zasměje. ,,Promiň. Mám to tak nastavený, v autě si prostě zpívám.."

     ,,To je v pohodě," řeknu. ,,Libí se mi to." Vůbec nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha. Vždy, když ho jen vidím, pohlcuje mě neklid a mé tělo svírá nervozita. Teď je to jiné. Necítím se trapně ani nesvá, právě naopak. V tuhle chvíli jsem naprosto v klidu, jakoby z něj do vzduchu vyzařovala příjemná, šťastná energie.

      Věnuje mi letmý úsměv, než zase otočí hlavu a soustředí se na auta před námi. ,,Můžu se tě na něco zeptat?" prohodím a dříve než stihnu přemýšlet nad následky nadcházející konverzace mi tato slova vyletí z úst. Rozbuší se mi srdce. Jen kývne hlavou na souhlas. Zhluboka se nadechnu. ,,Na ledě jste byli všichni.. divný. Stalo se něco před tím zápasem? Ptala jsem se Hamary, ale zdrhnul." Zasměje se. ,,Šťastlivec." Kousnu se do rtu.

Teď už se trapně cítím. 

     ,,S Brábou jsme se pohádali," odpoví mi a já vidím, jak se mu naply svaly na obličeji – zejména čelist. ,,A proč?" zeptám se znovu, doufajíc v odpověď. On ale mlčí. Sleduji, jak párkrát za sebou rychle zamrká a zesílí stisk na volantu auta. Zbělají mu klouby. Skoro až rychlostí blesku se mu změní nálada a je nyní skoro až naštvaný. Slyším to i na tónu jeho hlasu, když mi odpovídá. ,,Protože. To je fuk," řekne hořce, jako by ho otrávila chuť téhle věty. Vyplivne ji z pusy jako trpce chutnající bonbón.

     Jen přikývnu, na nic jiného se nezmohnu. Vím, že ho tahle otázka nějakým způsobem zasáhla a cítím se špatně. Trefila jsem otevřenou ránu a způsobila jsem tím reakci, která rozbila tuhle krásnou, příjemnou náladu mezi námi. ,,Promiň," pípnu jen. Zavrtí hlavou. ,,Ne, já promiň. Dneska toho na mě bylo dost a nechci na tebe bejt hnusnej," řekne skoro hned, co vyřknu svou omluvu. ,,To nic," odpovím. Zbytek cesty mezi námi panuje napjaté ticho.

Auto zastaví na parkovišti. Já vylézám jako první a hned jak otevřu dveře auta, studený vánek mě udeří přímo do obličeje. Mám na sobě jen šaty, svou bundu jsem si ve spěchu nestihla vzít z pokoje. Nečekám, než vystoupí i Jirka, a rozejdu se ke dveřím budovy. Celý stadion je prosklený a ponořený do tmy. Neslyším zevnitř žádné zvuky, nevidím žádný záblesk baterky a v mé hlavě se zrodí myšlenka, že by mohlo být zamčeno. Zabrání za kliku mě v tom utvrdí.

      ,,Sakra," syknu potichu a znovu zalomcuji dvěrmi. Když už to udělám po několikáté, Jirka mě potichu okřikne: ,,Už toho nech, akorát přilákáš pozornost."