Angel baby /seongsang/

prologue

Být andělem není jednoduché. 

To je věta, kterou slýchávám už od svých pěti let. Nikdy mi to ale težké nepřišlo. Vždycky jsem jen pozoroval své sveřence a dával pozor, ať se jim nic nestane. Když bylo třeba, použil jsem své schopnosti, abych předešel neštěstím, která se mohla stát. To je úkol anděla strážného.

Já byl vychováván staršími anděly. Nikdy jsem ani vlastně nepoznal své pravé rodiče. O to více jsem si navykl na to, že jsem tu v nebi prakticky sám. Bez potřeby socializace s jinými anděly nebo lidmi. Byl jsem raději sám. Když teda nepočítám to, že jsem co den to noc proseděl u hlídání lidských bytostí.

Divili byste se, kolikrát vás takový anděl strážný už zachránil. Kdybychom tu nebyli, s největší pravděpodobností by lidi nežili déle, než rok. Ale vážně! Už jako malé je ohrožuje spousta věcí. Můžou se začít dusit jídlem nebo pitím, vdechnou svoje sliny (Pokud se vám to nestalo, lžete. Já vím, že stalo), můžou spadnout a vyrazit si dech a čím jsou starší a osamotní se, tím víc jsou v nebezpečí, i když se to nemusí zdát.

To musíte uznat i vy. Čím jste starší, tím víc máte tendenci dělat nebezpečnější věci, protože vás to baví a řídíte se něčím, čemu lidi říkají "yolo". You only live once. Nevyřčenou otázkou však je, vážně žijete jen jednou?

Odpověď je ano i ne. Ve svém smyslu žijete jen jednou. Nikdy si nepamatujete celý svůj minulý život, takže ten svůj právě žijete jen jednou. Poprvé a naposledy. Ale nikdy nežijete jenom jeden život. Znáte ten pocit, že už někoho vlastně od někud znáte nebo jste už něco zažili? Tomu říkáme deja vu. A jsou to právě ty vzpomínky, které vám zbyly z minulých životů, více častěji z toho posledního, co předcházel tomu, co žijete teď. A vybaví se vám jen v moment, kdy se to stane znovu nebo tu osobu potkáte znovu.

Abych byl upřímný, nevím čím jsem byl minulý život. Jestli člověkem, andělem, nebo něčím úplně jiným. Ale nijak mě to netrápí.

Zpátky k tomu, co jsem začal. Dřív, než začnu mluvit ještě víc z cesty.

Iluzi, že je to všechno strašně jednoduché a že se nemůže nic stát, jsem dlouho propadával i já. Jenže to se v jeden moment změnilo. My andělé musíme být ve střehu každý den, každou minutu, každou vteřinu. Bez přestávky. Protože nikdy nevíte, co se může stát. Stačí jediné zamhouření oka a může to změnit vše.

O tom jsem se nedávno sám přesvědčil. Podcenil jsem situaci. Andělé spánek nepotřebují, takže výmluvu, že jsem usnul, mi nikdo neuzná. Na chvíli jsem přestal dávat pozor a zamyslel se. Říkal jsem si, že se přece nic stát nemůže, že to mám vše pod kontrolou. Vždyť se do teď nikdy nic nestalo a byla to vždycky tak strašná nuda. Nemůžete mi mít za zlé, že jsem se nechal unést svými myšlenkami.

Ale i tak to byla chyba. Největší chyba, které se můžu jako anděl dopustit. Přišel jsem o svého tehdejšího svěřence. Mojí vinou. A to na tom bylo to nejhorší. Dalo se tomu zabránit, ale já to neudělal. Byl jsem sobecký a plně se nesoustředil. Podcenil jsem to.

A teď mě čeká soud, kde se rozhodne, co se mnou bude dál. A pokud mě vyhostí z nebe a donutí mě, stát se člověkem, nikdy si to neodpustím. To je to nejhorší, co by se mi mohlo stát. 

Protože stát se lidskou bytostí je to největší ponížení, kterým si může anděl projít. Znamenalo by to ztratit svoje schopnosti anděla a nesmrtelnost, žít každodenní život člověka a nucení zapadnout mezi ostatní. Něco, čím musí projít jen ti, kteří nejsou hodni pozice anděla strážného a zklamali.

Já ním být nechci. Nechci být ten, co zklamal. Ten, co není hodný jeho pozice. A udělám pro to cokoliv, i kdybych musel obletět celou zeměkouli za jeden jediný den.

Ale jedno je jasné.

Nesmím to být já.