Daughter of a Hybrid

22.

O rok později

Už je to rok, co jsem odešla od smečky, od rodiny a od Jakea. Všechny jsem je zradila, jestli se někdy vrátím, nedivila bych se pokud by mě nesnášeli. Já sama se za to nesnáším.

„Nello, kde jsi?" „Tady, co se děje?" „Musíme se vrátit." „Kam?" nechápala jsem a zároveň doufala, že nechce říct, to co si myslím. „Na vaše území." Tak přesně toho jsem se bála.

Ano na jednu stranu ji nesnáším, ale na tu druhou stranu, ona mi pomohla. Jsem zase o něco blíž k mé rodině.

„Proč? Co se děje?" „Vypadá to, že ten tvůj kluk na tebe pořád nezapomněl a snaží se tě pořád najít. Musíš jim dát najevo, aby tě nechali být, pokud to neuděláš ty, já ano." To jsem jí věřila, ale nejradši bych tam už zůstala.

„A co mám jako dělat? Když se tam ukážeme dáme jim tím víc najevo, že právě přestávat je to poslední, co by měli dělat, ne?" „No tak, to ses za celou dobu tady nic nenaučila? Musíš zabíjet, aby pochopili, že to myslíš vážně." „Ne! Řekla jsem, že je nikdo zabíjet nebude, takže ani já."

Změnila jsem se, už nejsem ta malá vystrašená holčička, co se bojí říct svůj názor či někomu vzdorovat. Ale asi má pravdu a nemůžu dovolit, aby mi někdo překazil cestu k poznání mé rodiny. To znamená, že někdo zaplatí životem.

„Fajn, kdy tam chceš jít?" „Věděla jsem, že dostaneš rozum, zítra jdeme." A spokojeně si promnula ruce a odkráčela pryč.

                                    ***

Po dlouhé cestě jsme dorazili na místo a řešili, co vlastně uděláme.

Pohled Paula

Něco je špatně, na hlídce jsem slyšel a cítil upíry, ale něco mi bylo povědomé.

„Same, mám pocit, že je někdo cizí na našem území." „Dobře, tak se tam jdeme podívat."

Co to ksakru je? Jsem si jistý, že to jsou upíři a je jen otázkou času, kdy se někomu něco stane...

Počkat, tenhle pach znám... to nemůže být pravda, není to ona.

„Ahoj Paule, hádám, že se ti má návštěva nelíbí." Otočil jsem se za hlasem a nebyl jsem schopný se pohnout. Jak je tohle možný? Nejen to, že je tady, ale ona se změnila. Sice to říkám nerad, ale takhle se mi líbí víc než předtím, to ale nemění nic na tom, že tady není proto aby se vrátila.

„Tebe jsem tady nečekal." Odpověděl jsem a opětoval jí úšklebek. „Co chceš, Nell? Po roce sem přijdeš, nikdo neví, co se s tebou stalo a ty si sem jen tak nakráčíš." Procedil jsem naštvaně a čekal, co mi na to poví. „Víš, dostalo se mi, že se mě stále někdo snaží najít, takže mám někoho zabít abyste to pochopili nebo to zvládnete sami?" „Nejsi taková, nezabíjíš." „Hmm, myslíš? Nechci zabíjet, to máš pravdu, ale zatím mi moc na výběr nedáváte." Odpověděla naprosto chladně a já si teprve až teď uvědomil, že není takové neviňátko, jak vypadala a že jsem ji docela dost podceňoval.

„Fajn, dáme ti pokoj, ale vysvětli mi jedno. Proč?" „Nello!" oba jsme uslyšeli pro mě neznámý hlas, ale jí zřejmě byl známý až moc. „Musím jít, na, napiš mi a já ti všechno vysvětlím, ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Zařiď, aby mě Jake a ostatní přestali hledat a nikomu neříkej, že si mě tu viděl." Rychle ze sebe vysypala Nella, hodila mi její číslo a zmizela.

Tak to je teda super, co se to sakra děje?!

————————
Tak je tu další kapitolka, snad se bude libit, a chtěla jsem moc poděkovat za tolik přečtení, jste úžasní, dekuju🥰🫶🏻