Co se skrývá kde ?

Prolog

Vstávám a vlastně se mi ani nechce. Poslední den školy mám ani ne za 3 dny a už teď se na to "poslední volno" vůbec netěším. Nechápejte mě špatně, prázdniny mám ráda, hlavně ty co jsme s mámou na tyhle "speciální prázdniny" naplánovali.

 Mělo se vyrážet hned po vysvědčení a naší první zastávkou měl být Řím, kde jsme měli strávit zhruba týden. Pak  nás měla čekat cesta na Maltu, dál bychom pokračovali do Tuniska odtud do Egypta do Káhiry a zakončit jsme to všechno před cestou domů měli v Athénách. Jenomže to bylo všechno před tím, než mámě zavolali z práce a poslali ji na celé dva měsíce služebně do New Yorku.  Jet s ní nepřipadalo v úvahu, můj nápad zůstat sama doma taky neprošel, strejdové a tety už měli dávno své plány na celé prázdniny a tak mamce nezbylo nic jiného než zavolat mému dědovi Viktorovi.  Je to sice její táta, nicméně kontakt s ním jsme přerušili krátce po mé poslední návštěvě u něj.  

Tehdy mi bylo 7 let a upřímně? To co si z té doby pamatuju, mi připadá spíše jako sen (o čemž mě i několikrát přesvědčoval nejeden psycholog), ale malá část mého já si pořád naivně namlouvá, že by to mohla být přeci jen pravda. 

Hrála jsem si ve staré knihovně kde se na polici válela spousta zaprášených a dlouho nečtených knih. Pamatuji si, že moje zvědavost byla větší než dědův zákaz "na nic nesahej, můžeš si hrát pouze s tím co sis sama donesla", a tak mě asi po půl hodině hraní nenapadlo nic lepšího, než si nějaké knihy prohlédnout. Odložila jsem tedy svoje hračky a pomalu procházela kolem zaprášených polic. Nepamatuji si kolik knížek jsem z polic vytáhla, nebo do kolika mé zvědavé já nahlédlo. Co si však pamatuji je, že mé oči se po chvíli bloudění po knihovně zarazili na velmi zvláštní knize. Neměla tvrdé papírové desky jako ostatní co se tam nacházeli. Neměla na sobě dokonce ani jediné snítko prachu, které by naznačovalo, že tam leží opravdu dlouho. Co na ní bylo ovšem hodně zvláštní, tak to z čeho byla vyrobena. V té době jsem dokázala rozeznat jenom to, že je z nějakého kovu. Každá jednotlivá stránka byla taková. Zároveň se zdálo jako by z knihy vycházel jemný vánek, který jak si matně vzpomínám voněl po čerstvě posečené trávě a lučním kvítí. Pamatuji si, že mé zvědavé ruce horlivě otáčeli jednu stránku za druhou ve snaze najít nějaký obrázek nebo něco, co by vysvětlovalo tu vůni a vánek. Zbývalo pouze pár stránek do konce té divné knihy, když jsem se o jednu stránku ošklivě řízla do prstu a pár kapek krve dopadlo na knihu. Vykřikla jsem bolestí a nedopatřením knihu pustila na zem. 

Až do této chvíle si pamatuji každý jednotlivý detail. Jenomže potom už se mé vzpomínky rozostřují a sem tam se mi vybaví jen nějaký útržek. Jako například dům na travnatém útesu, nebo obrovský pokoj plný hraček a sladkostí. Dokonce si ani nepamatuji co mi tehdy, když mě pak děda našel, říkal.

Vím jenom to, že od té doby s ním mamka přerušila kontakt a už jsem k němu na prázdniny nikdy nepřijela. Sem tam mi na Vánoce poslal nějakou starou knihu (pravděpodobně z té knihovny), která jako všechny ostatní skončila zapomenutá a nikdy nečtená na půdě. Ale po pár letech je posílat přestal a tak byl kontakt s ním definitivně ukončen.

Až doteď. Kdy mamka celá nesvá hledala dědovo telefonní číslo a modlila se aby už dávno nefungovalo. K její smůle to zvedl hned po prvním zazvonění. Když spolu domluvili, zdála se trochu pobledlá, ale jenom mi ve zkratce sdělila, že se na mě děda těší. Což bylo trochu divné, ale ne nepochopitelné. 

Takže teď jsem tu. Tři dny do konce školy a tři dny do začátku těch nejnudnějších prázdnin v mém životě. Alespoň mu dovezu a vrátím ty knihy, které mi posílal na Vánoce a do kterých jsem se nikdy neodvážila nahlédnout.

*Tak jo. Ahoj. Máme tu tedy takový menší úvod do děje. Nejsem úplně gramaticky zdatná, takže se omlouvám pokud zde budou chyby. A doufám že se vám s přibývajícími kapitolami bude kniha líbit :D *