Co se skrývá kde ?

III.

"Není na to až moc mladá?" zeptala se žena v dlouhém tmavě modrém rouchu. "Vždyť jí je kolik? Sedm? A jak se sem vůbec dostala? Já myslela, že přes knihu mohou vstoupit až když jsou starší", rozčilovala se druhá v rouchu tmavě červeném. "Nemělo by to být možně", připustila třetí z nich, která na sobě ale neměla tmavě zbarvené roucho, nýbrž krásné světlé tyrkysové, které zdobilo zlaté lemování. Předpokládala jsem tedy že ona z nich bude ta, která má hlavní slovo. 

"Co s ní?", ptala se ta v červeném, "tady přece nemůže zůstat. Co když se něco stane? Není připravená." "Na co nejsem, připravená?" zeptalo se mé sedmileté já. "A kdo vlastně jste?" Bylo vidět, že ženy lehce zarazila opovážlivost sedmileté holčičky, ale za chvíli se jedna z nich - ta v tyrkysovém rouchu celkem mile usmála a povídá: "všechno se dozvíš až přijde čas. Co ti ovšem můžeme říct jsou naše jména. Já jsem Theia  a toto jsou moje dvě rádkyně: Lali to je ta v tmavě červeném a v tom tmavě modrém to je Ruth. 

"Máš moc pěkný župan", osmělila jsem se říct a Lali vyprskla smíchy. "To není župan má milá, opravovala mě Lali se smíchem, "to je roucho." Moje malé já se zatvářilo skepticky, ale potom mě přeci jen přemohla zvědavost. "A kde to jsem? Co to je za místo? Jak jsem se sem dostala? Proč tu jste? Jak se dostanu zpátky? Je tu ještě někdo? A kde je děda? " chrlila jsem ze sebe otázku za otázkou.  To už se smáli všechny. "Zvědavost ji rozhodně nechybí", smála se Ruth, "pokud se tu ještě někdy ukáže bude zatraceně dobrá." Jen co tohle Ruth dořekla zpražila ji Theia pohledem. Poté se podívala na mě, výraz v tváři ji trochu zjihl a povídá: "neboj se má milá, jak už jsem řekla, vše důležité se dozvíš časem, teď jsi na to ještě moc malá. Ale jestli chceš můžeme se jít podívat do zahrady a pak si spolu dáme teplé kakao a sušenky. Co ty na to?" 

Nemusela mě pobízet dvakrát. Natáhla jsem se po její nabízené ruce a vyšla s Theiou do zahrady. Ale že tedy byla! Obrovská zahrada rozprostírající se až bůh ví kam a těch květin! Všechny možné druhy snad všech barev. 

Oči jsem měla vyvalené a nevěděla kam dřív kouknout. Když mě tak Theia provázela zahradou, všimla jsem si jedné úplně osamocené květiny. Vypadala tak jaksi podivně. Ani zvadlá ani rozkvetlá a okvětní lístky měla tmavě šedé. "Co je s tou květinou?!" vykřikla jsem náhle, "vypadá strašně nemocně."  Theia se podívala směrem kterým má malá ručka ukazovala a smutně se na mě usmála. "To máš pravdu Koro, jsi velmi bystré děvče. To je naše nejvzácnější květina. Kdysi dávno zářila celou zahradou a její barva byla stejná jako moje roucho světle tyrkysová a s nazlátlými okraji. A ta její vůně. Nic se jí nemohlo rovnat. Bohužel před pár lety začala chřadnout a teď vypadá takto." Theia vypadal hluboce ponořená do svých myšlenek a tak jsem opatrně vyprostila ruku z té její a přistoupila o něco blíž k té prapodivné květině. "Koooroo"

Zdálo se mi a nebo jsem opravdu zaslechla jak ta květina volá mé jméno? "Kooooroooo"

Ne určitě se mi to nezdálo. Už už jsem natahovala ruku abych její volání vyslyšela, když tu najednou mě popadla Theia za ruku a odtáhla mě od té květiny dál. "To nemůžeš", rozkřikla se na mě, "už tak na tom není nejlépe, mohla by si ji ještě polámat!" Začali se mi drát do očí slzy, když jsem se snažila ze sebe vymáčknout proč jsem se k ní natahovala. "K-kdy-dyž o-ona n-na mě v-vo-volala," škytala jsem. Theia se pořád mračila, když pak najednou její tvář vystřídal nefalšovaný šok. Vzala mou ruku a beze slova mě otočila zpět ke květině a postrčila směrem k ní. Nejdřív jsem nechápala proč najednou ta změna, ale potom kytka v mé blízkosti nepatrně zesvětlala a pak zase pobledla. "Zkus se jí dotknout", šeptala Theia, "ale opatrně a jenom zespod květu, aby si neulomila lístky. "Mou prvotní zvědavost najednou vystřídal strach, přesto se mé ruce pomalu natáhly a zlehka se květiny dotkly. Jen co jsem o květinu zlehka zavadila prsty, mě do nosu udeřila nepopsatelná vůně. Jako by se najednou spojila celá zahrada a vytvořila novou vůni.  To ovšem nebylo všechno. Kytka zářila! Přesně tak jak popisovala Theia. Světle tyrkysová barva pokrývala každý okvětní lístek a zlatý nádech lemoval každý z nich. Byla to nádhera! Jenomže hned co mé ruce květinu pustili, její krása začala pomalu blednout a za chvíli nebylo po té kráse ani památky. Zůstala zas a jenom šedě zbarvená, bez vůně a bez špetky těch nádherných barev.

Smutně jsem se otočila zpět k Thei, která za tu dobu nevydala ani hlásku. Šokovaně hleděla z kytky na mě a zase zpátky. Vypadlo to jako že o něčem přemýšlí. Po chvíli uchopila mé ruce a začala si je pečlivě prohlížet. Jako by jí snad něco mohlo prozradit, co se právě stalo. Různě mi s nimi otáčela, nadzvedávala je a sem tam na nějakou část ruky zatlačila. Zdálo se však že nenašla nic, co by ten jev vysvětlilo a tak pomalu zvedla hlavu a podívala se mi přímo do očí. "Jak si to udělala?" šeptala Theia. "J-já n-nevím," vysoukala jsem ze sebe, "než jsi mě od ní poprvé odtáhla volala mé jméno, dvakrát. A pak jsem se jí jenom dotkla, jak si mi sama řekla." 

Prohlížela si mě a ....

.... ...

S trhnutím jsem se vzbudila a koukala se zmateně po pokoji. Co to do háje bylo?  Ještě napůl spící jsem se došoupala do koupelny abych si opláchla obličej. Ledová voda mě přece jenom trochu probrala a já mohla začít přemýšlet. Logicky bych to měla brát jako sen. V podstatě to nemohlo být nic jiného a přesto to působilo až moc skutečně. Mohla bych to ještě brát jako lucidní sen, ale tam přece jen v 90% případů neomládnete na sedm, osm let. Nebo jo? Jak jsem tam přecházela po koupelně sem a tam začali se mi do mysli drát i vzpomínky z dětství. Přesněji řečeno z poslední návštěvy u dědy. Co to říkali v tom snu? Že přes knihu mohou vstoupit jen starší než jsem byla tehdy já? Ale přes jakou knihu? Čím víc jsem pátrala ve vzpomínkách po odpovědi, tím víc jsem byla zmatená. Ale pak mi to došlo! Kniha u dědy v knihovně! Ta celá z kovu!  

Ale mohla to by tatáž kniha o které mluvili ve snu? Dávalo by to vůbec smysl? Ve snu přece neříkali nic co by napovídalo tomu, z čeho je kniha vyrobena.
A nebo bych to měla přestat brát jako sen, problesklo mi hlavou. Co když to byla prostě vzpomínka? Něčeho co se stalo, když jsem byla malá? Něčeho co se mi psychologové snažili tvrdit že byl jenom sen, nebo výplod mé fantazie?
S hlavou plnou otázek jsem se vrátila zpátky do pokoje a zachumlala se do postele. 
"Buď to zaspím a nebo se vrátím tam kde jsem skončila", řekla jsem si nahlas pro sebe a zavřela oči.

*Máme tu part 3 :D Trochu vysvětlení co by nás vlastně v dalších dílech mělo a nemělo potkat. Plánuju v dalším díle ještě sepsat konverzaci mezi Korou a mamkou o tom jestli její kamarádka tedy pojede s ní k dědovi nebo ne. Ale uvidíme jak mi to bude nebo nebude dávat smysl :D*