Co se skrývá kde ?

II.

"Pořád je to ne", řekla jsem Lori, která na mě od vstupu do třídy nepřestávala koukat. "Ale no taaak, co by se tak mohlo stát? A zrovna u nás dvou!!" rozčilovala se moje nejlepší kamarádka. Tomu jsem se nemohla víc než zasmát, protože já to mamce opakovala hned několikrát. Ono totiž co si budeme, já ani Lori nepatříme do top skupiny nejoblíbenějších děcek ze třídy, ale zároveň ani nespadáme pod tu "existenční spodinu" o kterou sotva kdo zavadí pohledem. Prostě existujeme ve svým vlastním odvětví, a stejně tak jako mi nechceme nic po ostatních, nikdo nechce nic po nás. A zároveň nás to taky odsuzuje k "nepozvaným". Respektive nikdo nás nikam nezve, ať už jsou to narozeniny nebo různorodé párty pořádající se každý pátek už od druháku. 

Ale nám to nevadí. My jsme zrovna ten typ holek, které radši stráví den v parku na dece když je hezky, nebo někde v lese od různých výšlapů až po kempování doslova mimo civilizaci. A jo jasně ze začátku, když jsem nastoupila, se mé naivní já snažilo zapadnout, ale prostě to nešlo. Ne že bych se nesnažila bavit a pomáhat kde komu, což se týkalo převážně domácích úkolů nebo napovídání při testech, ale prostě to nebyl můj šálek čaje. Potom ve druháku k nám přestoupila Lori a bylo to. Zjistili jsme že máme hodně společného a zalíbit se ostatním, mě, no vlastně nás přestalo zajímat.

....."takže možná.. HEJ! poslouchej" šťouchla do mě Lori. "C-co? Jo, však tě vnímám", vykoktala jsem ze sebe, ale moc přesvědčivě to neznělo. "Ach jo", povzdechla si, "s tebou je to fakt těžký. To vážně neexistuje východisko, ve kterým tvoje máti dostane rozum? Vždyť mě zná!! A podle toho co si mi několikrát opakovalo mám prý mít na tebe i dobrej vliv. Tak co má teď jako za problém? Vždyť tě se mnou pustila i na týden do Švýcarska. Samotnou!" "Mě to vysvětlovat nemusíš", odsekla jsem trochu víc podrážděně, "já se jí to taky snažila vysvětlit, ale podle ní bych měla víc utužovat vztahy s rodinou. Což je strašně vtipný, protože to ona s dědem přestala komunikovat a to ona mě od něj celý ty roky držela stranou. A nekoukej na mě tak, dala bych nevím co abych mohla ty prázdniny strávit s tebou." Po mém kratším proslovu, Lori vypadala jako by se jí každou chvíli mělo začít kouřit od uší. Tak většinou vypadala, když nad něčím přemýšlela, nebo si nevěděla rady. Upřímně jsem doufala že to bude to první. "Tak pojedu s tebou", vypadlo z ní a tvářila se smrtelně vážně. "Hee??", vypadlo ze mě jak z neandrtálce. "No tak mysli trochu ne?" povzbuzovala mě Lori, "je to úplně geniální řešení. Když nepůjde hora k Mohamedovi, půjde Mohamed k hoře, nebo tak nějak to je ne? " To už se smála od ucha k uchu. "Jestliže se tvoje mamka tak moc bojí že bychom sami něco provedli, tak ji přesvědčíme aby mě nechala jet s tebou k dědovi." 
Můj mozek jel teď na plné obrátky a znova a znova si opakoval Lořin nápad a zároveň i to, co všechno říkala mamka ohledně mého nápadu zůstat o prázdninách s mojí nejlepší kamarádkou. Přesněji řečeno řekla že s ní nebudu zůstávat nikde sama, ale to bychom u dědy nebyli ne? V podstatě si myslím že tuhle možnost ani nezvážila, ale mě to vlastně taky nenapadlo. Takže nepatrná naděje tu byla.
"Haloooo", mávala mi Lori rukou před obličejem, "tak co říkáš za pokus to stojí ne?" Chtě nechtě jsem ji musela dát za pravdu a kývla hlavou na souhlas se slovy "zeptám se jí jak přijede z práce".

Zbytek posledního školního dne proběhl v podstatě dost nudně. Učitelka nám rozdala závěrečná vysvědčení, popřála nám všechno nejlepší do dospělého života a pak už se jen ze všech stran ozývali takové ty kecy typu "ale budeme se vídat alespoň jednou do roka" a "určitě musíme jet všichni společně někam na výlet". Bla bla bla. Samé euforické kecy, které se stejně v 95% případů ani nestanou. Protože když už se budou chtít domluvit na srazu třeba po roce nebo po dvou, tak jeden nebude moct, druhý bude někdy pryč, třetí bude tam a čtvrtý zase tam. V podstatě to pak skončí tak, že se sejdou akorát 3-4 lidi se slovy "ale příště už musíme jít všichni".
No díky bohu, já do tohoto koloběhu nerealistických slibů a nápadů nespadám. 
Pak už se konečně ozvalo naše poslední zvonění a všichni pozvolna, někteří s brekem, jiní s úsměvem, opouštěli své lavice s vědomím, že už se sem po prázdninách nevrátí. 

Jelikož mamka končí v práci až kolem druhé a je teprve 11, jsem nucena buď jít domů pěšky a nebo si počkat na autobus. Upřímně zhruba hodinku a půl dlouhá procházka se rozhodně jeví líp než půl hodina strávená namačkaná mezi upocenými těly, bez možnosti se normálně nadechnout. Takže jsem se před školou rozloučila s Lori, slíbila že jí dám vědět, jak se moje mamka rozhodla, nasadila si sluchátka a vyrazila pomalu domů. 

Venku bylo nádherně, obloha bez jediného mraku, všude kolem byl cítit jemný letní vánek a už jen to mi vyvolávalo úsměv na tváři. Není totiž nic lepšího než když se sluneční paprsky opírají o vaše tělo a příroda hraje všemi barvami. Někomu to přijde normální a tak tyto skutečnosti nevnímají, ale já to miluju. Miluju jak v přírodě vše rozkvétá a voní. Jak vás slunce dokáže "nabít energií" nebo ta volnost vzít si deku, roztáhnout si ji kdekoliv na louce a poslouchat jenom "zpěv přírody". Klidně si říkejte že jsem divná, ale tohle je prostě moje. Moje klidová zóna. Můj únik z reality.

Cesta domů nakonec utekla rychleji než jsem čekala a tak mi zbývalo zhruba něco kolem hodiny, než budu muset čelit mamce s novou prosbou. Aby moje tělo trochu setřáslo ten narůstající stres, rozhodla jsem se pro další svoji možnost jak utéct realitě. Bazén. Nic nedokáže vyčistit myšlenky tak dobře, jako pár pořádných temp v bazénu. A díky bohu že na zahradě jeden máme. 
Nohy mě sami zanesli do pokoje, kde jsem se rychle převlékla do plavek, popadla ručník z koupelny a zamířila skoro sprintem k bazénu. Moje tělo se nijak nenamáhalo brzdit a tak jen pravá ruka odhodila ručník na lehátko a nohy už se připravovali ke skoku. Za méně než 3 vteřiny už mě objímala voda a zároveň s ní mě vítala vůně chlóru. "Joo to je ono", spokojeně jsem si zamručela a už plavala sem a tam v pravidelném kruhu. Nebýt toho že mé uši mezi tempy zaslechli přijíždějící auto, zapomněla bych úplně na čas a na okolní svět. Chtě nechtě jsem doplavala ke schodům, omotala kolem sebe ručník a vyšla vstříc poslední "bitvě" na záchranu prázdnin.

*Po pár denní odmlce další kapitola :D . Tentokrát poslední školní den a už se mi pomalu rýsuje v hlavě zápletka celého příběhu, takže už bych snad v dalších kapitolách měla najet na "hlavní dějovou linku". No uvidíme jak se to ještě vyvrbí :D .*