Till the end

1.část - Léto 1998

Otevřeným oknem proudil do místnosti příjemně osvěžující vzduch. Ráno pršelo, takže se konečně dalo pořádně dýchat. Předměstí Berlína sice nepatřilo k nejhorším místům pro život, ale Charlotte přesto milovala, když si mohla přivonět k přírodě těsně po dešti. Svým způsobem ji to uklidňovalo.
Zatřásla hlavou a prohrábla si vlasy, aby jejich neposedné prameny dostala z očí. Zhluboka se nadechla, hleděla mezi stromy. Poslední dům v ulici nabízel pocit, že ani není ve městě. Jen kdyby z dálky neslyšela hluk motorů. Zaměřila se na sebe, zavřela oči a ponořila se do myšlenek.
Bydlela s tetou a strýcem, který toho dne chystal oslavu narozenin. Ne, že by se jí chtělo, právě naopak. Nejraději by se sebrala a utíkala, dokud by neexistovalo ani zrnko pravděpodobnosti, že se setká s kýmkoliv z hostů. Na druhou stranu však věděla, že by oba její skoro rodiče mrzelo, kdyby se mezi hosty neukázala. Nechtěla, aby je to mrzelo, měla je oba moc ráda. Tvořili prakticky její jedinou rodinu. Rodiče jí před lety odjeli do zahraničí a ji odhodili k příbuzným jako kus hadru. Ale nestěžovala si, sama si uvědomovala, že jí tady bude mnohem lépe než u lidí, kterým nebyla nikdy dost dobrá.
Povzdechla si. Vzpomínala na všechny ty rány, kterými jí její otec dával jasně najevo svoji nenávist, pohrdavé pohledy své matky, jež měla z alkoholu tak vodnaté, průhledné oči, že se jí bála občas i nyní. Zjevovaly se jí v nočních můrách a ona před nimi nemohla utéct. Když nad tím tak přemýšlela u okna, jako by najednou došel veškerý kyslík. Přepadla ji obvyklá, dobře známá úzkost. Sesunula se podél zdi a sedla si pod okno. Zády se opřela o stěnu pod parapetem, do očí se jí hrnuly slzy. Snažila se, jak mohla, aby se ze všeho zlého dostala, jenže se jí nedařilo. Stíny minulosti ji pořád pronásledovaly. Tušila, že kdyby se svěřila strýci nebo tetě, nejspíš by ji podrželi. Vlastně si byla téměř jistá. Jenže je nechtěla obtěžovat. Starali se o ni jako o vlastní a ona nechtěla, aby se kvůli ní trápili, ale komu jinému se svěřit...
Zamrkala, aby ty dotěrné slzy vyhnala. Vstala tak rázně, až se jí na moment zamotala hlava. V hlavě jí blikla varovná kontrolka, kterou jako obvykle ignorovala. Poslední dobou se jí to stávalo stále častěji, leč momentálně nezbýval prostor to řešit. Otřela si oči a došla ke skříni, aby našla něco aspoň trochu reprezentativního.
Bez zdlouhavého přemýšlení na sebe natáhla obyčejné černé tílko, přes něj hodila červeno černou flanelovou košili a celý ležérně rádoby společenský oděv doplnila o široké džíny se sepranými koleny a otrhanými nohavicemi. Pokrčila rameny, muselo to stačit. A proč by taky ne, chodila tak přece i do školy. Nepovažovala strýcovy přátele za nějaké snoby, kteří ji budou hodnotit, a odvodila si, že takhle mezi hosty zapadne lépe.
Dlouhé černé vlasy, které jí obvykle padaly téměř k pasu, si zapletla do nepříliš uhlazeného copu, a rozhodla se, že zatím dole nachystá aspoň nějaké pohoštění. Vylezla z pokoje, seběhla schody do prostorného obývacího pokoje a vrhla se na stojan s nespočtem CD v rohu. Jedno vybrala a pro sebe se usmála. „Máš perfektní vkus, strejdo," zamumlala do obalu s nápisem Twisted Sister. Hodila CD do přehrávače a o chvilku později už se prostorem linula příjemně svižná melodie první písničky.
Sotva z ledničky vytáhla první tác s chlebíčky, narušilo muziku dotěrné řinčení zvonku. Rozmrzele prskla, ten zvonek by bez problému přeřval i přistávající letadlo. Se sebezapřením ztlumila muziku a zaplula do chodby, aby otevřela. Hodiny na stěně hlásily krátce po třetí, hosté se měli začít scházet až za hodinu. Zamračila se, kdo mohl otravovat tak brzy? I tak ale nakonec otevřela.
Za dveřmi postávala šestice mužů. Lekla se jejich počtu, avšak jen na chvilku. Ve dvou poznala otcovy přátele, kteří se tu stavovali minulý týden. Jejich návštěvu trávila ve svém pokoji, takže se ani nedivila, když ji sjeli trochu nedůvěřivým pohledem. Osobně se neznali, přesto poznávala i tváře ostatních. Přemítala v paměti, než jí to došlo. Strýc má přece přátele v nějaké známé metalové kapele. Téměř se praštila do čela, ruka jí trochu cukla, ale včas ji zastavila. No jistě, známí němeční Rammstein. „Dobrý den," pípla trochu vyvedena z rovnováhy. Mezi spoustou následků z nefunkčního vztahu s otcem si nesla i strach z větších a silnějších mužů. A tady teď stálo šest takových. I když... silnější určitě, ale výškově by se jednomu z nich mohla rovnat. Usmíval se doslova a do písmene jako to nejšťastnější štěně pod sluncem.
„Ahoj," pozdravil ji a v další vteřině už jí tiskl ruku v přátelském gestu. „Já jsem Paul. Ty budeš asi Charlotte, že? Moc rád tě poznávám." Entusiasmus a radost z prostého bytí z něj doslova čišela a Charlotte mu na moment i záviděla, jak bezstarostně vypadá. „Tohle je Till," hodil volnou rukou k dalšímu muži, „náš zpěvák, Richard, kolega kytarista, Schneider válí u bicích, Flake s klávesama tomu našemu řádění dává melodii a bez Olliho baskytary by to zcela určitě nefungovalo."
Úplně ji tím vykolejil. Vyhučel jí díru do hlavy. Naprosto ji zmrazil. Zatřásla hlavou, nebyla na takové hurá vítání zvyklá, ale rychle se probrala. „Jo, omlouvám se," zamumlala a ustoupila, „pojďte dál. Já... strejda jel pro sud, ale za chvilku by měl být zpátky, nečekala jsem... myslela jsem, že přijdete až později."
Mírně vyděšená následovala šestici mužů do obývacího pokoje, ale díky Paulovi byla jejich přítomnost... snesitelnější. Neznala je nějak moc dobře, ale odvodila si, že jim všem bude okolo třiceti. I když Oliver vypadal mladší než ti ostatní, tak pětadvacet?
Úvah nakonec nechala. „Dáte si kávu?" zeptala se, aby řeč nestála, a kývla ke dveřím na terasu. „Kdybyste si chtěli zapálit..." dodala a doufala, že dál už mluvit nemusí. Strýc ji prostě hodil do vody a řekl plav. Ale dala si za úkol to zvládnout. Chtěla, aby ji přijali, aby si s ní povídali... možná si na ně nakonec zvykne. Možná z nich nakonec budou přátelé.