Temné myšlenky

Už tu není

Je pryč. Tak rychle, ale zároveň tak pomalu, že se vaše zoufalství protáhlo do nekonečna. Kdy to vlastně začalo. Před šesti měsíci? Před rokem? Před pěti lety? Kdo to přesně může říct? Všichni tam jednou dojdeme a můžeme se jen modlit, že to bude rychlé a bezbolestné. On to štěstí neměl. Poslední věta? Poslední rozloučení? “Všechno mě bolí.” To není to, co chcete slyšet od člověka, kterého milujete. Zároveň však věta Už je mu lépe nabírá úplně jiný rozměr. Nezní to jako prázdná fráze. Je to fakt, který vás drží nad vodou. Stejně jako spousta jiných hloupých frází. On tě sleduje. Dává na tebe pozor. Je tady furt. Co je mi do toho. Vypadám, že mě to zajímá? On tu není a už tu nebude. Už ho neuslyším na mě volat. Neupeče mi štrůdl. Neosmaží placku či bramboráky. Nepůjčí mi auto. Neusměje se na mě. Všechny krásné vzpomínky jsou v tu chvíli zakryty plátnem smutku. Jak dlouho potrvá, než se zase zvedne? Týden? Dva? Měsíc? Rok? A bude to opravdu pryč? Nebudou narozeniny? Vánoce? Budou. Život jde dál a vy se nesmíte zastavit a topit se v žalu, na který nemáte čas ani prostor. Máte práci, školu, děti, koníčky a on by nechtěl, abyste kteroukoliv ze svých radostí opustili jen kvůli truchlení. Mluvte o tom. Pomocná ruka se může objevit z různých koutů. Najděte si svůj způsob, jak se vyrovnat s jeho odchodem. Můj způsob? Papír a tužka, klávesnice a monitor. Ruka mi podaná? Bolest je jen vsugerovaná v hlavě. Pokud ji tam nebudeš chtít mít, nebude tam. Vím, že si myslíš, že jsem blázen, ale je to tak. Jiný příběh, jiná smrt, stejná bolest. Měla jsem tam být. Měla jsem tam být dřív, ale o ví, že jsem přišla, že jsem tam byla. Viděl mě. Vidí mě a já musím jít dál.