Patrik Rybka
„Tie jeden operenca z ríše živočíchov, kmeňa strunatcov, podkmeňa stavovcov, triedy vtákov, podtriedy letcov, rádu speváci, čeľade krkavcovití, rodu havran! Prisahám, že až ťa nájdem, vyšklbu ti všetko perie!" ozvalo se z chodby a vzbudilo mě tak z mého klidného spánku.
„Potrebujem azyl," vrazil mi do pokoje Juroň, než jsem se stihl pořádně rozkoukat. Vydržel bez mě psychické podpory přesně dvě hodiny, dvacet sedm minut a čtyřicet devět vteřin, což je jeho osobní rekord.
Zvedl jsem pohled, abych mu něco řekl, ale když jsem ho uviděl nezvládl jsem zadržet smích. Propálil mě nasraným pohledem, prásknul dveřmi a při cestě do postele, aby si mohl sednout, mě nezapomněl nakopnout do holeně.
„Chcem ho zabiť. Pomalým bolestivým spôsobom. Pomôžeš mi?" zeptal se s nadějí v hlase, ale já se stále řehtal z toho jak vypadal. Od hlavy až k patě byl celý zasypaný růžovými třpytkami. Připravený jít někam do klubu.
„Prepáč, už mám iné plány," pokrčil jsem rameny a stále se mu poškleboval. On jenom zoufale zaúpěl.
„Ja už to s ním nevydržím. Nemôžem si ani v kľude existovať bez toho, aby ma šikanoval. A ja som mu práve chcel dať druhú šancu," prohrábnul si frustrovaně vlasy.
Tak počkat. Chtěl mu dát druhou šanci? To je mi novina. Že by si chlapec konečně uvědomil svoje city...
„Čo sa škádlívá, to sa rado máva," zamumlal jsem si potichu, ale dostatečně nahlas aby mě slyšel.
„Choď do riti. Máš byť na mojej strane. Zrádče," kopnul mě znovu do holeně a nasupeně odešel. Znovu jsem dostal záchvat smíchu.
„Mám takový pocit, že jako psychologové bychom se neuživili," přišel do pokoje můj spolubydla.
„Ale, snáď sa vtáčik tiež nebol sťažovať," ušklíbl jsem se, přestože jsem odpověď moc dobře věděl.
„Tak kto si myslíš, že je top?" nadhodil jsem téma. Drbat ty dva je naše oblíbená činnost. Taková sbližující, upevňuje to vztahy.
„Jasnej váš?" odpověděl rozhodně a fláknul sebou na postel vedle mě.
„Náš mladý? To sa mi veľmi nezdá," nakrčil jsem nesouhlasně obočí. Vždyť je to ještě takový děcko nevyspělý. I když to je Havran vlastně taky.
„Věř mi. Ten náš si možná tak vyskakuje, ale ve skutečnosti jenom potřebuje přistřihnout křidýlka," spiklenecky na mě mrknul.
„To je u vás Čechov bežné?" zeptal jsem se nenuceně. Nechápavě ke mně zvednul pohled.
„Co?" Poťouchle jsem se zašklebil. Jeho výraz malinko znejistěl.
„Že potrebujete pristrihnúť krídielka," ušklíbnul jsem se a sledoval jeho reakci. Propálil mě pohledem.
„Co tím naznačuješ?!" vzepřel se na loktech, aby na mě lépe viděl. Varovně mu zajiskřilo v očích.
„Ale nič. To by si nepochopil," sjel jsem ho zkoumavým pohledem od shora dolu. Dotčeně si odfrknul a opět se mu zablýsklo v očích.
„Já ti dám nic!" vyšvihnul se nade mě. Se smíchem jsem se ho snažil ze sebe shodit, ale akorát jsem docílil toho, že jsme se žuchnutím spadli na zem.
Edíček Šálička
Nastal den D. Aneb den, kdy máme hrát náš první zápas. Měl jsem nervy už od rána. Nervózně jsem si okusoval nehty, zatímco ostatní se zdáli být relativně v pohodě. Působili oproti mně hrozně uvolněně.
