Seděl jsem na svém letitém, zaprášeném, proděravělém gauči, když přišla. Nádherná, překrásná jako slunce na pusté obloze, oděná v až nóbl oblečení, což mě znervózňovalo, však hned u prahu mi napovědělo, že mi do bytu nevstupuje ten stejný člověk, kterého jsem doposud znal. Úsměv, kterým mě falešně obdarovala, perfektně rovný a bílý jako nejčistší prosincový sníh, měla stejný - to i vůni, levandulovou, příjemnou a vítací vůni, která mě tak netečně zlákala okamžitě, už při našem prvním setkání a já věděl... doufal, že budeme navěky. A teď tu sedí, naproti mě s šálkem mého čaje, co jsem jí uvařil, aniž by se mě o to prosila a ani já sám jsem to dělat nechtěl. Teď, když ji pozoruji a začínám si uvědomovat, že vlastně ani nechci, aby tu se mnou byla, protože opravdu není co říct a není nad čím si společně lámat hlavu, se sám sebe ptám, proč se tak nadmíru snažím. Odpověď mi nešla do hlavy, a tak jsem se tím přestal trápit, jelikož jsem se kvůli tomu zbytečně a pro ní rozhodně zvláštně zahleděl kamsi do prázdného, slepého bodu na zdi přede mnou, a vůbec nevnímal, co mi celou tu dobu říkala.
"Ty mě vůbec neposloucháš!" Vynadala mi a zvedla se z gauče. Položila šálek čaje na kuchyňskou linku, která byla vzhledem k velikosti celého bytu jen pár kroků od gauče, a zadívala se na mě vysloveně zklamaně, jako bych ji zklamal jen tím, kdo jsem. Nad tím bylo radno se pozastavit, na to jsem však v tu chvíli neměl čas. Musel jsem začít mluvit, nechtěl jsem před ní působit jako podivín či pouhopouhé dítě, které nemá co říct, když nastane vážná situace či problém, který nedokáže řešit. Vím jen, že se mi její pohled ihned vetknul do paměti a někde v hloubi mě zanechal obrovskou prohlubeň. A já jí hleděl do očí, prosil ji - však ne slovně -, aby přestala s tím jejím výrazem, co mi akorát vteřinu po vteřině vysvětloval a připomínal, že my dva - já a ona - opravdu nejsme, ani zdaleka, tak podobní, jak bych si přál. Chtěl jsem, aby mě znovu brala za sobě rovného, spláchl jí tu deziluzi a smutek z očí stejně jako nervozitu, co byla snadno viditelná ve zbytku jejího těla. Nebyl jsem toho však schopen. Nejhorší na tom všem bylo a za co jsem byl na sebe nejvíce rozzuřený a co jsem si hned po jejím odchodu vyčítal zdaleka nejsilněji, byl fakt, že jsem z toho nebyl překvapený. No, samozřejmě, že jsem nebyl schopen ničeho. Jak bych taky mohl? A ona to věděla taky, viděl jsem jí to na očích, bylo v nich mnohem víc než jen zklamání. Bylo v nich přijetí. Přijetí, že už navždy zůstanu tím, kým jsem, a ona to nezmění, lhostejno, jak dlouho v mém bytě, na mém gauči, či opřena o mou kuchyňskou linku, zůstane. Chtělo se mi prosit, naprosto upřímně, chtělo se mi rozkřičet na míle daleko, že ještě nejsem úplně k zahození. Jediné, co ze mě ale vyšlo, bylo bázlivé:
"Nevím, co ti na to říct." Po těchto slovech jsem se jí už do očí nepodíval. Stála přede mnou, špičkou chodidla poklepávala o podlahu, čekajíc na mé ozřejmení. Ústa jsem už však neotevřel a pohled už ze země neodlepil. Poslední její slova si však pamatuju dopodrobna.
"Když jsem tě poprvé potkala, viděla jsem v tobě cosi speciálního. Nevím, co to do mě vjelo, jestli jsem se jen pomátla anebo tam v tu dobu doopravdy něco bylo. Už to ale nevidím. Je mi to moc líto... ale už to nevidím." S těmito slovy mé dveře opustila a už se nikdy nevrátila zpátky. Zůstal jsem sedět na tom gauči s prsty sepjatými a lokty opřenými o bolavá kolena, zhluboka jsem vydechoval a neopouštěl, ani na nejkratší chvíli, vybrané místo na podlaze, které se na nějakou dobu stalo osadou pro všechny mé nejhlubší pomyšlení. Ani nevím, jak dlouho jsem tak zůstal sedět, je dost možné, že několik hodin. Za okny se totiž za tu dobu dočista setmělo, a já začínal pociťovat, jak mě tíží hlad, přitom jsem těsně před jejím příchodem jedl.
Určitě to bylo několik hodin.
Vstal jsem z pohovky jakoby nic a nakráčel do kuchyně uvařit si pár toustů. Ke konci večera jsem si ani nezapnul televizi. Ne proto, že bych nechtěl, spíše proto, že jsem na to ani nepomyslel. Sedl jsem si zpátky na stejné místo jako předtím, a tam zíral. Zíral a zíral, zatímco čas kolem mě plynul, a mé oči se pomalu samy unavovaly, a já propadal hlouběji a hlouběji do spánku, dokud jsem nakonec zcela neusnul.
Ráno mě nasralo.
Světlo za oknem mě otravovalo a hluk, co vycházel z ulic, bych nejraději utlumil, jakkoliv. Cítil jsem na sobě tíhu - vstával jsem s ní, chodil jsem s ní, dýchal jsem s ní, zatímco jsem se ze všech sil snažil svůj mozek přesvědčit, že tam uvnitř není, že se mi to snad jen zdá. Že se včerejšek, možná, přeci jen dá ještě napravit.
Možná.
To mě pronásledovalo, ať už jsem dělal cokoliv. Za okny je světlo, je nový den. Všichni jsou venku, v ulicích, je jich tam mraky, slyším to.
Kdepak můžeš být ty?
Jen co se mi tato myšlenka vnutila do hlavy, uslyšel jsem zvonění telefonu, na jídelním stole, jen dva kroky ode mě. Postavil jsem se a ucítil ostrou malátnost, však dokázal vydržet na nohou.
,,Nazdar, chlape, nechceš dnes večer někam zajít?" Ozval se hluboký, z nějakého, mně neznámého důvodu ale adrenalinem naplněný hlas.
,,Uhm... Vlastně ani ne." Odpověděl jsem a promnul si oči.
,,Ale no tak, neviděli jsme se věčnost, dojdi do hospody na rohu Gewlender Street v osm, budu tě čekat." Pověděl mi a já neměl dost energie na to mu odporovat. Položil jsem telefon a sedl si zpět na gauč, tentokrát si pustil televizi, kde zrovna dávali jakýsi komediální pořad s falešnými nahrávkami smíchu v pozadí, co se do scén vkládali snad každých pár vteřin. Nenáviděl jsem je. Z celého mého bytí jsem tyhle pořady nesnášel a asi to bylo tím vším, co se za posledních několik hodin odehrálo, anebo mou vlastní náturou, kterou jsem na krátkou chvíli nebyl schopen ovládat, že se do mě z obrazu naproti náhle vehnal takový vztek, až jsem televizi celou holýma rukama rozmlátil. Ten moment jsem si hned po dokonání už nepamatoval. Viděl jsem své zakrvácené klouby, viděl jsem, jak se ta proklatá bedna s několika skleněnými pavučinami povaluje po zemi, a také jsem slyšel klepot, rázný a zběsilý klepot na dveře doprovázený křikem: "Co to tam ksakru vyvádíš, člověče!" Věděl jsem, kdo to řve, o to víc se mi nechtělo dveře otevřít. Pohlédl jsem znovu na své ruce a uvědomil si, jak obrovsky jsem právě chyboval. Necítil jsem fyzickou bolest, to vůbec ne. Kdyby celé mé zápěstí nebylo umazané od krve, ani bych si pravděpodobně neuvědomil, že jsem se kdy něčeho takového dopustil. Zkrat. Chyba.
"Dobrý den, pane Hansone-" Začal jsem, hned jsem však byl přerušen.
"Ty svý kecy si nech, laskavě, na jindy - nemám náladu je poslouchat. Už několikrát, a bůh ví, že má trpělivost už pomalu mizí, jsem ti říkal, abys se dal dohromady nebo sám a to ti kurva povídám zařídím tvé vystěhování! Tolik randálu, kolik ty dennodenně provádíš, ať už uprostřed noci či teď už za světla! Mám toho dost..."
"Rozumím vám, věřte mi, že to nedělám schválně, přece bych vás nerušil jen tak pro zábavu-"
"Ale kdo řekl, že pro zábavu? Děláš to, protože nemůžeš jinak! Protože už sám své chování neumíš kontrolovat a pak se omlouvej, jak jen chceš za to, co se z tebe stalo za zvíře!"
"Omlouvám se, pane Hasone."
"Poslední varování. Úplně poslední." Zavřel jsem, umyl si krev z rukou, které jsem při rozhovoru s rozzuřeným sousedem celou dobu nechával uschované v kapsách u kalhot, a pak na gauči usnul. Jak jsem znovu otevřel oči a přešel do sedu, za okny byla tma, a já se připravoval konečně vkročit do civilizace.
"Tak přece jenom si přišel!" Zavolal, hned co mě spatřil.
"Ne, že bych měl zrovna na vybranou."
"Vždycky máš na vybranou. No tak, pojď, sedni si." Měl jsem obavy, že společně se mnou Bobby pozval bandu dalších jeho přátel, s kterými jsem se já tak důvěrně neznal. U stolu jsme ten večer ale seděli jen my dva.
"Jak se máš, Lesley?" Se svou odpovědí jsem váhal.
"Jo, uhm... Dobře, no... Všechno je v pohodě, dobrý. Co ty?"
"Však mě znáš, chvíli je to dobrý, pak zase na hovno. Ale bylo už i hůř."
"A co otec?"
"Od tý doby, co jsme si rozbili huby, jsem ho neviděl. Nemyslím si, že ho ještě vůbec někdy uvidím. Skončili jsme. Vše, co nechce, abych byl, je vše, kým jsem. A to stejný platí i naopak."
"Je to tak lepší, nikdo by neměl být v blízkosti někoho jako je on."
"Jediný za co se modlím je, že mě mý nohy teď nezradí. Snažím se něco vybudovat, vymyslet něco, co by mě mohlo někam dostat. Kurva, už mě sere takhle žít."
"Vymyslet co? My dva nejsme zrovna typ lidí, co by dokázali něco změnit." "Nechci změnit nic víc než to, kde zrovna jsem. Chci se dostat dost vysoko, abych mohl odsud odjet a už se nikdy nevrátit, potom budu mít klid. Ksakru, ale je kus pravdy v tom, co říkáš. Pozoruju, jak slunce padá... pak pozoruju, jak slunce stoupá... a během toho přemýšlím - o cestách. A ať už přijdu na cokoliv, všechno zase za pár vteřin působí jako zbytečná snaha." Bobby na chvíli zmlknul.
,,Možná, že fakt nejsme speciální." Pokračoval. ,,A možná, že bez toho se obejít nedá. Vzali ti sny - nevíš, kdo to provedl. Zbylo ti jen sedět u stolu a stěžovat si. Zničen, a pro co?"
"Protože tak to bylo od začátku určeno."
"A tobě to nevadí?"
"Na světě je osm miliard lidí, Bobby. Někteří z nás se musí spokojit s obyčejným."
"No ale přece jsem tě netáhl, abychom se spolu utápěli ve smutku! Co ta tvoje holka, jak se jmenovala... Bianca?"
"Bianca, jo."
"Jak to jde, povídej, chci vědět všechno."
"Skončili jsme."
"Cože?"
"Nechci o tom mluvit, Billy, vážně. Prostě jsme byli oba... příliš rozdílní." Po téhle otázce už jsem se nedokázal do žádného tématu konverzace s Billym ponořit dostatečně na to, aby můj mozek dočista zatarasil veškeré myšlenky spojené s Biancou, které se mi do něj nekontrolovaně hrnuly. Seděl jsem tam jako duch a jen poslouchal, jak se Billy nedokáže přenést přes jednoduchý fakt, že se jeho život přes noc a jakousi náhodou nepřemění v růže a duhy, a že bude dost určitě už navždy zastrčený v tomhle špinavém, zapáchajícím městě. Bylo mi ho líto, bůh ví, že ano. Nedokázal jsem mu ale naslouchat, když mi v hlavě hrálo dokola a dokola jako nejtemnější ozvěna jen jedno jediné jméno. Nemělo mě dohnat až sem. Až k tomuhle. Je tak překrásná, jako anděl - až je mi do breku. Seděla zrovna u strýčka Boba na S Cass Ave, pozoroval jsem ji přes výlohu, zatímco jsem se každých pět vteřin ohlížel za sebe, zda si někdo nevšímá toho, co právě dělám. Všem jsem byl ukradený. Neměl jsem ani ponětí, kam tímhle vším mířím, stál jsem tam bez jakéhokoliv plánu. Věděl jsem jen, že ji musím vidět. Čekal jsem na tom stejném místě, dokud z restaurace nevyšla. Vydala se opačným směrem, na protějším chodníku, zády ke mně, nemohl jsem si pomoct. A vydal se za ní. Měla na sobě vysoké, černé, jen na pohled velmi drahé podpatky. Uplé, bílé džíny a krásnou, hnědou, koženou bundu, kterou jsem ten den viděl poprvé, musela si ji koupit nedávno. Vlasy měla uvázané do roztomilého copánku a její chůze byla sebevědomá, ale zdravě - ani trochu sebestředná. Pochodoval jsem jen pár metrů za ní, koukal se na ni v krátkých, pravidelných intervalech, mezi kterými jsem falešně předstíral zájem v úplně náhodné věci jako o ušpiněného kytaristu na zemi v tureckém sedu nebo holuba sedícího na prorezavělé trubce střechy jednoho z několika chudobného kadeřnictví. Když jsem si to doma, na svém gauči, celé znovu promítal, cítil jsem se jako špatný člověk.
Často jsem koukal do zrcadla, už od mala, především proto, že se mi hnusilo, co v něm vidím. Zpevňoval jsem svaly na rukou, zatahoval břicho, odsunoval přebytečnou kůži zpod brady, aby se mi zjevila definovanější čelist, to všechno moji nenávist, kterou jsem vůči sobě cítil jen podporovalo. Po mém dnešním činu jsem se ale do zrcadla podívat nedokázal. Nechtěl jsem svoji tvář ani vidět. A přísně se zařekl, že už nikdy nic podobného znovu neudělám. Pravdou ale je, že jsem tento slib, který jsem sám sobě udělil, porušil hned čtyřikrát.
Čtyřikrát za sebou. A bůhví kolikrát ještě, kdyby nedošlo k nečekané interakci, po níž se otočilo celé mé dovádění zběsilou rychlostí proti mně. Na Lindley Street, jen kousek od jejího domu, kdy jsem s kapucí na hlavě a celý oděný v černém - v černé mikině, kalhotech a dokonce i botech - naschvál procházel proti ní. Už od začátku jsem si byl vědom, jak riskantní nápad to je, ale věděl jsem moc dobře, jak celou situaci obrátit v můj prospěch, pokud se něco nevydaří. Pokud mě pozná.
"Lesley?" Ozvalo se za mými zády, jen co jsem mihnul její tělo. Nasilno jsem přivřel oči, zhluboka však tiše se nadechl a s předstíraným překvapením se otočil k ní.
"Bianco!" Usmívala se na mě, stejně jako když jsem ji viděl naposled. Cítil jsem, jak se v samém nitru mého těla rozprostírá příjemné, dlouho žádané teplo. Úsměv však trval jen tak dlouho, dokud si neuvědomila, že mě právě potkala pár kroků od jejího domu - což znamená, že pár kilometrů od toho mého.
"Co tu vůbec děláš?" Zeptala se.
"Vlastně si hledám novej byt. Jo, v tom starým už je tolik špatnejch vzpomínek, že se mi tam nechce být už ani vteřinu."
,,Novej byt..."
,,Jo..." Pravdou je, že jsem chtěl pouze znovu cítit její levandulovou vůni, ale to se ona nikdy nedozví.
,,No nic, tak se měj, hodně štěstí se stěhováním!" Pronesla a otočila se k odchodu.
,,Chybíš mi." Vyhrkl jsem, Bianca se zastavila.
,,Lesley, prosím. Nedělej to těžší, než už to je."
,,Vypadá to, že těžký je to jen pro jednoho z nás." Připadal jsem si jako osamělý, oškubaný, zmoklý pes ležící u prahu, čekajíc na někoho, kdo by ho pustil dovnitř. Ten jediný, po kom jsem to ale očekával, už za sebou dávno zamknul dveře.
,,Opatruj se, Lesley." S těmito slovy odešla a už se ani neohlédla.
Druhá interakce proběhla hned další den.
Poslední. Teď už úplně.
Stál jsem v dlouhé frontě jedné z těch klidných kaváren, kam si lidé chodí pro kafe před prací anebo si sednout ke stolu a cosi mačkat na klávesnici svého nóbl, drahého notebooku. Jednou z těch prachatých mačkalů ten den byla Bianca. Seděla vedle mě zleva a zírala do obrazovky, zatímco jsem se pod svou černou kapucí snažil upoutat co nejmenší pozornost. Myslím, že měla spíš nezáměrně naprosto opačný efekt, všichni se na mě koukali drze, povýšeně, někteří až vystrašeně. Krátkými pohledy jsem ji okoukával, nemohl jsem se té dokonalé tváře nabažit.
Stávala ses mou adikcí, Bianco.
Tou zdaleka nejkrásnější adikcí.
Seděla tam sama, potěšilo mě, že pro ni náš vztah znamenal alespoň tolik, aby se hned bezhlavě nepouštěla do druhého. Zapůsobilo to na mě, ačkoliv bych to měl brát jako samozřejmost. V dnešním světě je pozoruhodná už i pouhá obyčejná slušnost.
"Co to bude, pane?" Zeptala se mě pohledná, mladá paní za pultem, které jsem si vůbec nevšímal, jelikož jsem se omylem zahleděl déle, než by bylo vhodné. A neměl jsem vlastně vůbec tušení, co si chci koupit. Vkročil jsem dovnitř jen kvůli ní, vždyť kafe ani nepiju. Hleděl jsem na nabídku nad hlavou té pohledné slečny jako idiot a nevěděl ani za mák, co to všechno znamená.
"No tak, chlape, stojíte tu celou tu dobu a nevybral jste si, co chcete pít?" Osočil se na mě vysoký, mohutný chlápek s legrační červenou čepicí jen krok ode mě. Jeho hlas byl tak hřmotný, až upoutal pozornost všech v kavárně, i těch sedících, zahleděných do svých zařízení. Můj zrak však okamžitě zaputoval k ní. A dovtípil se, že na mě už dávno zírá. Zamračeně a zpola naštvaně, nejvíce však v jejím obličeji byl znát čirý šok a překvapení. Chtěl jsem utéct ze dveří a zapomenout, že se to celé kdy stalo, byl jsem zostuzen a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat, jediná žena, po které jsem kdy toužil, ve mně právě viděla stalkera, úchyláka, kdo ví co všechno. Nevím, kde jsem vzal tu kuráž, ale jako první mě napadlo vykročit rovnou k ní. Cítil jsem totiž, že má jediná a nejbezpečnější šance bylo, zas a znovu, hrát hlupáka.
"Bianco! Zase ty!" Zavolal jsem, zatímco jsem se s úsměvem přibližoval k jejímu stolu.
"Ty mě sleduješ?" Dotázala se okamžitě. Ucítil jsem, jak se mi zrychlil dech a srdeční tlukot.
"Cože? Chodím sem každé ráno."
"Bože, přestaň lhát! Vím moc dobře, že kafe nepiješ." Došly mi slova. Došly mi výmluvy, došly mi lži a ona to věděla. Uvědomila si to přímo přede mnou. A já musel pozorovat, jak se její výraz pomalu přeměňuje do naprostého děsu. Jak se pomalu zvedá se slovy, které už si nepamatuju, a kvapně vybíhá ze dveří. Nekoukal jsem se kolem, na to jsem se příliš ostýchal, cítil jsem ale pohledy všech v místnosti, přilepené na mě. Dokonce i ta pohledná slečna, kterou jsem mohl snad i někam pozvat, kdybych nebyl posedlý jen jednou, se na mě zrovna dívala a jen si pro sebe povídala, co jsem to ksakru za podivína.
"Co jsem to ksakru za podivína."
Týden v kuse jsem ji sledoval, abych jí dokázal mou lásku. Utekla ze dveří, protože ze mě měla strach. Chtěl jsem jí prokázat lásku a ona utekla ze strachu. A já odcházím v hanbě. Že to ze mě strhlo duši, nemusím snad ani vysvětlovat. Že jsem ale ten den, procházejíc ulicemi bez cíle, jelikož nechtěl jsem jít domů, dočista ztratil všechen smysl - to už vysvětlit nedokážu. Vím jen, že mě nohy vedly tam, kam jsem jít nechtěl. A i kdybych jim rozkázal zavézt mě na opačný konec, věděl jsem, že ani tam být nechci. A že to jediné místo, kam toužím jít, tam mé nohy být viděny nemohou. Tam mám už navždy zakázáno.
Kdybych vám řekl, že jsem se na jedné z těch několika ulic, co jsem toho rána prošel, rozhodl spontánně, ze sekundy na sekundu, uvěřili byste? Asi těžko. I mě samému bylo podivné, jak lehce jsem se dokázal přesvědčit o tom, že smysl mého bytí je fuč. Jako by to byla jakási těžká, lepivá břímě, kterou jsem si sebou nesl celou tu dobu a teď, když konečně nastal čas ji ze sebe shodit a procitnout, si připadám jako ve stavu beztíže. Poletuju ulicemi bez smyslu, tím pádem bez čehokoliv, co by mi leželo na ramenou a drželo mě u země, volný jako pták.
To až po příchodu zpátky do bytu na mě spadla melancholie. Tím stejným hromem se ve mně však zvedl chtíč, touha co nejrychleji utéct a už nikdy se nevrátit. Byl to opravdový chtíč, lhostejno, jak bláznivě to zní. Za okny pářilo slunce, když jsem si nasazoval oprátku.
Sralo mě to. Kouknul jsem před sebe na bílou zeď a naposledy si představil její obličej. Její úžasné, speciální já. Biancy tvář však nebyla mou poslední myšlenkou. Nahrnula se mi do hlavy jiná, týkající se - zda pro mě tento konec byl od začátku předepsán? Zda jsem k tomuhle konci byl od začátku předurčen. K záhubě. Jako poslední jsem ale pomyslel na své mladší já. S lítostí a vztekem, pomyslel jsem na to, jak jsme pro náš svět nebyli nikdy dost. Kurva, nikdy jsem nebyl dost. A pak už nic, žádná myšlenka, žádný další poznatek. Už jen vyzvánění telefonu, to poslední, co mé uši zaznamenaly. A jen co se mé tělo stalo bezvládným:
"Lesley, nevím, kde zrovna seš, ale zavolej mi zpátky hned, jak budeš moct! Přišel jsem na to. Přísahám, do hajzlu, už to mám! Dostanu se odtud, ksakru, a ani se neohlédnu! Zavolej mi, musím ti o tom říct."
