Chyba ✔️

W

- William -

Kluka jsem ještě nikdy nelíbal.

Proto mě překvapí, když Stevenson uchopí mezi prsty kravatu, kterou mám uvázanou kolem krku, a trhne jí dopředu tak, až se moje rty přitisknou k těm jeho.

Má je na dotek  teplé a vláčné a já přemýšlím, jestli by stálo za to přejet mu po nich  zuby. On má ale zřejmě podobný nápad, protože skousne můj spodní ret, až mi z hrdla unikne tichý vzdech. Zřetelně cítím, jak se v reakci na to do polibku samolibě usměje a vklouzne mi jazykem do úst.

Jeho dech mi pohladí hrdlo a můj tep vyletí do výšin. Každá moje buňka křičí, že chce víc a konečky prstů mě svrbí z toho, jak moc se ho chci dotknout.

Proto nad tím příliš nepřemýšlím a poddám se svým instinktům.

Zvednu ruku a zabořím mu ji do těch jeho směšně kudrnatých vlasů, abych si konečně vyzkoušel, jaké jsou na dotek.

Hrubé, nepoddajné a návykové.

Stejně jako jejich majitel.

Zatahám mu za ně a do úst mi dolehne Edwardovo hrdelní zasténání, ze kterého mi putuje signál až mezi nohy, kde mi najednou začnou být těsné kalhoty.

A v tu chvíli mi to dojde.

Kluka jsem ještě nikdy nelíbal.

Tak proč se mi to do háje tolik líbí?

Můj mozek zamrzne, ruce se zastaví a dech mi uvízne v krku.

Jediné, na co se vzmůžu, je odtáhnout se od něj.

Jelikož ale oba stále sedíme na židlích hned vedle sebe, příliš prostoru pro to, abych dostal na uzdu svoje splašeně ubíhající myšlenky, nedostanu. Srdce mi buší v hrudi a já neslyším nic jiného, protože vidím svět kolem sebe jako v rozmazané šmouze. Jediným ostrým bodem je Edward, který zhluboka oddechuje se zarudlými tvářemi a zamlženýma očima.

Vlasy má rozcuchané, rty nateklé a já si představím, jaké by asi bylo znovu ho políbit. Přejet mu jazykem po krku a donutit ho sténat moje jméno.

Vidím jen jeho, hluboké zelené oči a žár, kterého jsem si nikdy předtím nevšiml.

Svádí mě k tomu, abych pokračoval tam, kde jsme přestali - abych sevřel v pěsti jeho vlasy, zaryl mu nehty do kůže na zádech a zjistil, jak rychle se dokáže udělat s mým jménem na rtech.

Když si naplno uvědomím, jakým směrem se ubírají moje myšlenky, vyděsí mě to.

Právě sním o tom, jak si to rozdám s Edwardem Stevensonem, a přitom jsem si byl ani ne pět minut zpátky jistý tím, že mě nesnáší.

Když ale zahlédnu nepopiratelnou touhu v jeho očích, najednou si tím nejsem tak jistý.

Ale je to kluk.

Doprdele, to jsem teď na kluky?

Já nejsem gay.

Nemůžu být gay.

Zamrkám.

Jednou.

Dvakrát.

Třikrát.

Ale on tam pořád sedí a čeká. Dívá se na mě se soustředěným výrazem ve tváři a mně připadá, jako kdyby zmizel všechen vzduch v místnosti.

Jako kdyby došel veškerý kyslík a já se dusil.

Potřebuju se nadechnout.

"Doprdele, promiň, to..." zalapám po dechu, "Já - to byla chyba." zakoktám a prudce se zvednu na nohy až sebou židle s hlasitým vrznutím smýkne po podlaze.